Ženu ani květinou…

Ženu ani květinou…

Simona Monyová

Mony, 2004

Modlitba žen:

Pane,

dej mi moudrost, abych pochopila muže, dej mi lásku, abych mu odpustila, dej mi trpělivost na jeho nálady… Jen mi nedávej sílu… nebo ho zabiju!

Znáte to omšelé rčení nikdy neříkej nikdy!! Taky ho znám, a pře­sto mi tehdy tváře planuly rozhořčením: „Tohle vážně nechápu… ty ženský musí být úplně blbý. Já bych si to nikdy nenechala líbit.“

„Hmm, můžou si za to samy,“ přisvědčila Zita. „Jedna facka a paná­ček jde od válu. Chtěla bych vidět tu nánu, která by se nechala v dneš­ní době třískat od manžela. Vždyť je to holej nesmysl. I kdyby byla naprosto neschopná se o sebe postarat, existují mraky organizací, kte­rý to udělají za ni.“

Vehementně jsem kývala na souhlas, mistr Čejka by slepici nad ošatkou zrní neztvárnil lépe.

„V televizi říkali, že domácí násilí se týká dokonce každé třetí man­želky… Zářný příklad toho, jak udělat z komára velblouda,“ prone­sla jsem nabubřele a sebevědomí ze mě prýštilo jak šťáva z rozšlápnutého pomeranče…

Dnes už jsem jiná. Už ze mě neprýští sebevědomí, jen čůreček tep­lé krve z rozseknutého rtu mi právě stéká po bradě. Ohledávám ran­ku jazykem, kovová pachuť se mi rozlézá po patře a z šedé kůry mozkové vytahuji zabodnutý střípek vzpomínek.

Jak jsme tehdy se Zitou hrdě vypínaly hrudníky, aby z nich každý mohl rozluštit: Jsme emancipované, soběstačné a úspěšné! S námi nikdo mávat nebude. I když, pokud bych měla být zcela upřímná, já musela k oné soběstačnosti a emancipovanosti doklopýtat cestička­mi značně krkolomnými. Ale zdařilo se, táhlo mi na Kristovy roky a žádný vztah už mě nemohl vykolejit z přesně vymezené trasy smě­rem vzhůru. Tedy domnívala jsem se, že žádný vztah už mě nemůže vykolejit…

Od té doby uplynuly sotva tři roky, a přesto nyní disponuji hrdostí menší, než má hadr na podlahu.

„Ty krávo jedna tupá!“ řve na mě můj vyvolený. V duchu s ním souhlasím. Ano, jsem kráva tupá. Oslepla jsem a ohluchla v den naše­ho seznámení, bučela jsem láskou a varovné signály přežvýkala do tvaru polehčujících okolností.

A teď se mi bachor nadýmá křivdou, pocitem nespravedlnosti a sebe­lítostí. Jenže když vás zaženou do kouta, je na obranu pozdě, nezbý­vá než se přikrčit, schoulit se do prenatální polohy, modlit se a zatínat zuby.

Kopnul mě.

On do mě opravdu kopnul!, bezhlesně pohybuji naběhlými rty, jako bych stále ještě nemohla uvěřit, že Markova něha má i svůj rub.

„Kam to chceš, ty pizdo?! Do hlavy nebo do břicha?“ dává mi na výběr před dalším kopancem.

Ó, jak je velkorysý! A já nevděčnice mu ani neodpovím.

„Na něco jsem se tě ptal!“ řve. Školený hlas nezapře, nechápu, proč není schopen najít stálé angažmá.

„Prosím tě, nech mě.., Mysli na Filipa,“ žadoním v hrůze, že ten­tokrát mě nejspíš už fakt zabije.

Představa Filípka v roli sirotka způsobuje nový příval slzí.

Kdopak mému chlapečkovi vysvětlí, že ten chlápek, kterého před několika měsíci sám od sebe začal oslovovat táti, mu utloukl mamin­ku? Doufám, že ne Sašena. Ta je citlivá jak soudní patolog.

„Přestaň fňukat, hysterko!“

Další rána.

Svinuji se do pevnějšího klubíčka a lituji, že nejsem ježek. Místo jablíček bych měla na hřbetě nabodnuté dvě mužské pěsti.

„Slyšíš?!“ třepe se mnou.

Slyším, ale nějak mizerně. V hlavě mi hučí a všechny zvuky jsou vzdálené a měkké, jako by ke mně doléhaly přes vodní hladinu. Znechuceně mě odhazuje jako hračku, která přestala fungovat. Přežila jsem, ale příště by to mohlo dopadnout hůř, říkám si.

A až po několika vteřinách mi dochází, že žádné příště už přece nesmím dopustit, že špatný není jen ten, kdo zlo páchá, ale i ten, kdo si ho nechá líbit.

Alespoň tak nějak jsme teoretizovaly tenkrát se Zitou, dvě přemoudřelé, na vše připravené, zkušené a světa znalé. Dvě Blběny.

Přijeli za deset minut. Mladí kluci v docela slušivých uniformách. Poznali mě – všímám si údivu v jejich očích. A poprvé v životě mi popularita připadá obtěžující.

„Kde je teď, mladá paní?“ ptají se a já krčím rameny. Čekala jsem zamčená v koupelně. Pro jistotu.

Menší a zavalitější z nich cosi povídá, ale já nerozumím. „Musíte mluvit hlasitěji, mám něco s uchem.“

„Každýmu chlapovi, kterej vztáhne ruku na ženskou, bych s rado­stí rozbil hubu!“ pronese vyšší a pohlednější. Mám chuť ho obejmout. V tu chvíli je mým rytířem. Rytířem, kterého si ovšem platím z daní.

„Můžeme se porozhlédnout po domě?“ huláká menší a snaží se co nejzřetelněji artikulovat. Uvolňuji mu vstup na schodiště do patra. Když mě míjí, dotkne se ukazovákem mého spánku a říká: „Tady máte ještě krev.“

„Nenašli jsme ho,“ oznamují mi, jakmile prohledali dům. Para­doxně se mi ulevuje. Odvaha, kterou jsem cítila při vytáčení čísla policie, pozvolna vyprchává. Už dávno měla být zařazena na seznam látek těkavých.

„Vezmeme vás prvně na pohotovost a pak teprve k nám na oddě­lení.“

„Je to nutné?“ kuňká ze mě srab.

„Nezbytně,“ odpovídají unisono.

Lehký otřes mozku, protržený ušní bubínek, pohmožděná jakási kůstka, podlitiny.

„Tak a teď už jen sepíšeme trestní oznámení…“

„Chtěla bych domů,“ kňourám.

„Přece nedopustíte, aby to tomu zmetkovi jen tak prošlo!“

A proč bych to nemohla dopustit? Dopustila jsem už mnohem hor­ší věci. „Když nepije, tak je hrozně fajn,“ bráním ho.

„Ale to je málokdy, ne?“

„Kdyby dostal pořádnou roli, určitě by nepil.“

Už se v tom opět plácám. Zapadám po kotníky do svého soukro­mého bahýnka, šinu se s kusy mazlavého jílu na podrážkách a tvářím se, že mám krok lehký jako baletka. „To oznámení nepodám, roz­myslela jsem si to. Jenom jsem zpanikařila…“

„Až vás zase napadne, tak si uvědomte, že na tom máte svůj podíl viny,“ mění se laskavý rytíř v přísného soudce. Nechápe mě, ale to mu nemůžu mít za zlé. Ani my se Zitou ještě nedávno nechápaly…

„Ono je to všechno složitější,“ povzdechnu a doufám, že si o mně zítra nepočtete v Blesku. Za mlčenlivost rytířům neplatíme, na to daně nestačí.

Pro jistotu vám povykládám svoji verzi příběhu. A pěkně od začátku…

Přistoupil ke mně na rautu po divadelní premiéře, pogratuloval mi a předal růžičku. Nevědomky jsem se rozhlédla.

„Jestli se snažíte zjistit, kde jsem tu kytku ukradl, tak to musíte na Ústřední hřbitov,“ usmál se. V tom okamžiku bych se vsadila, že nežertuje. Sešlapané polobotky a černé sako s roztřepenou podšívkou sotva mohlo být součástí jeho image.

„Byla jste vážně moc dobrá,“ řekl.

Po premiéře vám něco podobného ovšem řekne skoro každý. I ten, který pak v kuloárech bude vykládat, že máte hereckého talentu méně než socha Svobody.

„Vy mi nevěříte?“ zahrál zklamání lépe než představitel hlavní mužské role dnes na jevišti.

„Nevidím jediný důvod, proč bych vám měla věřit,“ odvětila jsem mírně podrážděně. Cosi mě na něm znervózňovalo.

„A důvod, proč byste mi věřit neměla, ten vidíte?“

Neviděla jsem ani ten.

„Důvěřuju jen špatným zprávám,“ přiznala jsem cosi, co obvykle nepřiznávám ani sama sobě.

„Mohl bych vás pozvat na snídani?“ odbočil.

„Na snídani? Myslel jste snad na večeři, ne?“

„Na večeři vás zve kde kdo,“ namítl. „Tak půjdete? V jednu, ve dvě, ve tři, ve čtyři… jak vás to tady začne nudit…“

„Díky za pozvání, ale z rautu pojedu rovnou domů. Někdo mě tam čeká,“ odvětila jsem tajuplně. Náhodným ctitelům zcela zásadně nevysvětluji, že zmíněný někdo je můj pětiletý syn.

„Nebo můžeme jet teď hned…“

„Ne, díky.“

Ušklíbl se: „To já špatným zprávám naopak nevěřím vůbec. Pře­tvářím je v dobré.“

Jeho samolibost mě odpuzovala i přitahovala zároveň. Ještě než jsem se stačila rozhodnout, který z těchto pocitů převažuje, zatahala mě Zita za rukáv.“Nemůžu se k tobě proboxovat, ty hvězdo. Představíš nás?“

„Zloděj květin, moje siamské dvojče. Rozdělili nás teprve loni, ješ­tě nejsme zvyklé žít odděleně,“ trapně jsem přehrávala a přitom s neli­bostí pozorovala, jakým pohledem mrskla Zita po mém společníkovi. Ještě snad začnu žárlit!

„Marek,“ řekl a podal jí ruku. V tu chvíli jsem si k jeho jménu při­řadila i příjmení – Pacovský. A neodolala jsem náhlého osvícení nevy­užít. „Marek je taky herec…“

„Ovšem zkrachovalý,“ utrousil tónem, jakým se maminčini mazlíčci přiznávají k další klukovině.

Zita se pobaveně zachichotala.

Neměla jsem ji zvát, aby na tu snídani jela s námi, pomyslela jsem si, když jsme čekali v taxíku před divadlem na Zitu, která si ještě nut­ně potřebovala odskočit. Což v překladu znamenalo, že se šla na záchod trochu přišmrncnout, protože se chystala po Markovi vyjet. Ačkoliv Zita vždy vystartovala kdykoliv po komkoliv, hlavně když to byl chlap, tenkrát mi to z neznámých důvodů vadilo.

Vlastně to bylo trochu jinak. Vadilo mi to z důvodů naprosto zřej­mých, jen jsem si je v té chvíli ještě nebyla ochotná připustit.

„Jeďte,“ řekl najednou Marek a stříbrný volkswagen se dal do pohy­bu. Zaimponovalo mi, že je schopen číst moje myšlenky, anebo má přinejmenším na věc shodný názor.

Beze slova jsem vytáhla z kabelky mobil a poslala přítelkyni omlu­vnou esemesku. Nezlobila se. Odepsala mi něco v tom smyslu, ať si rande užiju a že mi to přeje.

Kdyby tušila, do jak pevné oprátky strkám hlavu, nepřála by mi to… Máme se rády, už léta letoucí. Já sama však měla ještě šanci si krk zachránit. Seděla jsem napro­ti Markovi v řečkovickém nonstopu kousek od domova a hltala ho oči­ma. Jakmile se však od stolu zvedl a šel na záchod, kouzlo jako by přestalo fungovat. Najednou jsem viděla, že se mu pod košilí rýsuje fotrovské bříško, že má nohy do tvaru písmene x a jeho zadek mu v kalhotách houbovitě visí.

Uvažovala jsem, co tam vlastně pohledávám, přehrávala si naše setkání v divadle a porovnávala Marka s mnohem přitažlivějšími nápadníky, kteří u mě neuspěli.

Možná mi i hlavou problesklo, že bych se měla vytratit, dřív než se vrátí. Bohužel jsem to neudělala a když zase dosedl na protější židli, bylo z nějakého záhadného důvodu už na úprk pozdě.

Jeho úsměv s náznaky dolíčků, jeho podmanivé nugátově hnědé oči a jeho slova tvořily dohromady síť, lepkavou, neprodyšnou, doko­nalou síť, do které mě lapil a ze které nebylo úniku.

Ještě téže noci jsem ho vášnivě líbala před domem. Ano, rozumíte správně. Já líbala jeho.

V šest hodin ráno jsem tiše odemkla a s prstem napříč úst syčela na tu naši napodobeninu psa, kterou jsem pořídila pod dojmem filmu Lepší už to nebude a taky proto, aby se Filip necítil osamělý, když jsem večer v divadle a společnost mu dělá pouze moje sestra, plně zaslu­hující přezdívku Ledová Náruč.

„Ticho Puškine! Psst!“ marně jsem se snažila bruselského grifonka přesvědčit, aby zavřel tu svou umolousanou klapačku.

„Nepřeháníš to už trochu?“ zavřeštěla Sašena a vůbec to neznělo jako otázka. Spíš přeexponovaná výtka.

Pištivý štěkot Puškina mi v porovnání se sestřinou fistulkou náhle připadal jako rajská hudba.

„Slušná ženská se nepřipotácí domů ráno!“

Pokud se mi tehdy motala hlava, určitě to nebylo vypitým alkoho­lem, ale to nemělo smysl vykládat sestře, která ve jménu falešné morálky byla odhodlaná život raději protrpět nežli prožít. Všechno pří­jemné odjakživa považovala za odsouzeníhodné.

Připomněla mi mámu, jak tam tak stála navztekaná uprostřed futer od dveří do kuchyně. Najednou jsem chápala, proč mi máti po smrti nijak zvlášť nechyběla. Sašena, ačkoliv ode mě starší o pouhé dva roky, ji dokázala plně nahradit.

Zvláštní bylo, že dokud máma žila, nikdy jsem si té podoby nevšimla.

„Co Filip?“ zeptala jsem se, abych odvedla řeč jinam, ačkoliv tako­véhle manévry v komunikaci sama nesnáším.

„Ty si pamatuješ jeho jméno?“ jízlivě protahovala samohlásky. „Já myslela, že jsi svého syna z hlavy dávno vypustila kvůli důležitějším věcem.“

„Nic pro mě není důležitější!“

„Není to poznat, sestřičko!“

„Nějak nás živit musím. A k mé profesi holt patří i večírky, jinak to nejde.“

„A patří k tvé profesi dělat taky pouliční děvku?!“

„Cože?“ nechápala jsem kam míří.

„Jen se nedělej… Viděla vás celá ulice. Že se nestydíš, máma malýho kluka a nechá si lízt pod sukni od kdejakýho otrapy a ještě k tomu přímo před vlastním domem! Z našeho paneláku vás mohlo sledovat všech dvanáct pater, byli jste jako na jevišti,“ chrlila záštiplně. „Ale jeviště ty přímo zbožňuješ, viď? Žádnou příležitost k producírování se nemůžeš prostě promarnit, že ano?“

Zkoprněle jsem na ni civěla v marné snaze pochopit, co ji tak roz­lítilo. Už už jsem se chtěla ohradit, ale místo toho jsem se jen mimoděk zasněně usmála při vzpomínce na Markovy ruce.

„Vysmíváš se mi?“ neuniklo to Sašeně. Patří k těm nešťastníkům, kterým neunikne nikdy nic. Jako náhod­ná svědkyně mnohonásobné vraždy poklad, jako blízká příbuzná katastrofa.

Znenadání jsem měla chuť ji pohladit. „Proč bych se ti měla vysmí­vat?“ zeptala jsem se unaveně a už jsem nedodala, že je mi jí spíš líto. Vzhledem k její předpotopní prudernosti bych tipovala, že se šva­grem souloží ve flanelové košili sahající do půli lýtek a to pouze v době úplného zatmění měsíce. Není divu, že se jí léta nedaří otěhotnět.

„Buď ráda, že nežije máma. Propadla by se hanbou. Vedeš to od desí­ti k pěti… Nemanželský dítě, pak ty prsa, co sis neodpustila ukazo­vat ve filmu, a nakonec orgie za bílého dne před domem!“

Za to ukazování poprsí, jak to ty nazýváš, jsem dostala cenu za ved­lejší hereckou roli!“ podotkla jsem taktně. Kdybych byla mrcha, vpálím jí, ať nezávidí. Lepší nemanželský dítě než žádný.

„Tak ty seš nakonec ještě na to svlíkání před celým národem pyš­ná, ne?“ neocenila moji ohleduplnost. V té době jí bylo pětatřicet a kromě pozitivního těhotenského tes­tu už by pravděpodobně nedokázala ocenit vůbec nic. V nemocnici, kde pracovala jako zdravotní sestra, sloužila každé Vánoce, protože neměla děti. Byla zpuchlá z hormonů, protože si toužebně ty děti přála mít a duši měla celou zvrásnělou, protože se to stále nedařilo. Uza­vřený kruh.

„Nechce se mi hádat,“ zakňourala jsem., Jsem příšerně utahaná…“

„Kdyby ses neflákala po nocích…“ nadhodila už smířlivěji, shrábla z kuchyňské linky tři stovky za hlídání a nakvašeně odkráčela.

Díky jejímu rozhořčení jsem byla ušetřena milion osmého omluv­ného výkladu, že nebýt umělé oplodnění tak nekřesťansky předraže­né, nikdy by si od vlastní sestry peníze za výpomoc nebrala.

A přitom já byla mnohem raději, že si je bere! Platit nepřetržitou vděčností je mnohem více svazující, nežli platit penězi, a být něko­mu celoživotně zavázán, je totéž, jako nechat si od něj nasadit psí obojek.

„Mami! Mami, je tam nějakej pán,“ třepal se mnou Filip. S hrůzou jsem si začala uvědomovat, že jsem usnula na sedačce, že venku už praží slunko, Filip je ještě v pyžamu a ani nesnídal.

„Jakej pán, broučku?“ pohladila jsem ho po hlavě a čekala, že mi začne vyprávět děj nějakého zcela jistě nevhodného říhnu, který si pus­til v televizi, zatímco jeho matka vyspávala po večírku. Ještě že mě nevidí Sašena!

„Na chodbě je nějakej pán…“

„Něco se ti zdálo. U nás na chodbě nemůže být žádnej pán. Klíče mám jen já a teta Saša. Někdo by ho musel dovnitř pustit… a Puškin neštěká…“ vysvětlovala jsem a pocit provinění se pomalu vytrácel se zjištěním, že Filip se zřejmě taky teprve probudil.

„Pustil jsem ho já! A Puškin neštěká, protože ho ten pán drbe na břiše.“

Vystřelila jsem z pokoje.

„Co tady děláš?!“

„Tak o tomhle přivítání jsem snil celé čtyři hodiny, co jsem tě nevi­děl?“ komicky protáhl obličej Marek a podával mi sáček s loupáky a krabici mléka.

„Jaký to bylo?“ vyzvídala odpoledne po telefonu Zita, která neli­bě nesla můj dvouletý celibát.

Tuhle holku tak mít za sestru, pomyslela jsem si, ale pak mi došlo, že tím pádem by mi neměl kdo hlídat Filipa, a usoudila jsem, že věci je lepší ponechat tak, jak jsou.

„Bylo to úžasný,“ vydechla jsem, jako by mi náhle chyběla slova.

„No, to ses teda rozkecala!“

Zasmála jsem se: „Byla to ta nejkurióznější snídaně v mým živo­tě. Chutnaly mi i loupáčky s kakaem, který rozhodně nepatří mezi favo­rity v mém jídelníčku. A Filip byl taky nadšenej…“

„Filip? Kde se proboha vzal v tom nočním pajzlu Filip?“

„Snídali jsme na etapy. Prvně v nonstopu červené víno a buráky a potom u mě doma kakao a loupáky.“

„To je teda frmol. Já tě nepoznávám. Dlouhý roky se do tvé ložni­ce marně snaží proniknout houfy ctitelů a pak se objeví jakejsi rádobyherec a sfoukne to s tebou za pár hodin. Ale jsem ráda. Konečně ti došlo, že máš dát na mý rady. Chlapa musíš co nejdřív chytit za kou­le. Jinak se ti vyškubne dřív, než si to sama budeš přát.“

„…pravila dvakrát rozvedená expertka přes partnerské vztahy…“ pitvořila jsem se.

„Ale uvědom si, že všechny mužský jsem opustila vždycky já!“ bránila se pyšně. „Včetně obou manželů.“

„Já vím. Zatímco na mě se vždycky kdejakej chlap vykvákne. Včet­ně otce mého syna, viď?“

„No… ale jak tě tak poslouchám, jsi na dobré cestě konečně držet otěže sama!“

„Prvně koule… teď zas otěže! Obojí zaráz držet nezvládnu,“ uchechtla jsem se. „A měla bys mi dát seznam literatury, co právě čteš, abych načerpala tu správnou inspiraci.“

„Moc dobře víš, že už dávno čtu pouze internetové stránky, které najdeš ve vyhledávači pod souhrnným názvem sex.“

„Přelož mi to slovo, prosím tě…“

„Který? Sex nebo internet?“ zařehtala Zita pobaveně a zavěsila dřív, než jsem jí stihla objasnit, že Marek se vnutil toliko do mé kuchy­ně, nikoliv ložnice a že stůl jsme využili doopravdy jen ke snídání.

„Tebe ten Shakespeare nějak uchvátil,“ culila jsem se na Marka večer, na rautu po druhé premiéře, kam se nečekaně dostavil.

„Kdepak Shakespeare.. .Tys mě uchvátila,“ odvětil a já se už ani z té jeho sítě nechtěla vymotat. Naopak. Bylo mi příjemné se jí nechat spou­tat a kapitulovat. Ale Marek měl zřejmě bitvy rád a předem vyhraný boj ho nelákal. Anebo že by si doopravdy nevšiml, že už dávno ležím na lopatkách a mávám bílým hadrem odevzdanosti?

„Můžu tě dnes na oplátku pozvat na snídani já?“ zeptala jsem se a hned vzápětí omráčeně poslouchala, jak mi dává košem kvůli jaké­si přítelkyni, s níž má nedořešené majetkové záležitosti. Vše ostatní už prý bylo vyřešeno dávno.

„Nerad bych tuhle věc odkládal. Nevadí?“ vysvětloval nevysvětli­telné a já křečovitě předstírala, že na snídani se mnou stojí dalších dva­cet chlápků ve frontě, takže vlastně o nic nejde.

A doma jsem to ořvala.

„Tak co ten tvůj novej objev?“ vyzvídala Zita po několika dnech a já jí neměla co říct.

„Jako normálně. Už se neozval,“ vysoukala jsem nakonec ze sebe. I když zas tak úplně normální to nebylo. Většinou mě mí amanti opou­štěli až po několika měsících či dokonce letech, když se mě nabažili.

„Tak to nemáš čeho litovat. Dle mých pečlivě vedených statistic­kých průzkumů jsou tihle jednonoční sexuální atleti úplně ti nejhor­ší milenci. Napoprvé se totiž nic moc nepozná a na to oni spoléhají. Nikdy se do téže postele nevracejí, pošramotilo by jim to pověst prvo­třídního kance…“

„Zadrž!“ přerušila jsem kamarádčin fundovaný výklad. „Nespala jsem s ním.“

„Nekecej!“

„Nekecám. Chtěla jsem ti to vysvětlit už v neděli, ale nepustilas mě ke slovu. My spolu opravdu jen posnídali a vrchol našeho sblížení byla pusa před domem, ze které doteď Sašena dělá příšernou vědu.“

„Copak Sašena!“ odfrkla pohoršeně Zita, která má k mojí sestře podobně vřelý vztah jako k berním úředníkům. „Ta považuje i pohád­ku O Šípkové Růžence za erotický film, protože tam princ políbí prin­ceznu. Z toho si nic nedělej. A z toho, že se ten holomek neozval, taky ne. Stejně ti nesahá ani po kotníky, ty máš na víc.“

„Zřejmě proto jsem pořád sama…“

„Ty to ironizuješ, ale je to fakt… Pro většinu chlapů jsi totiž moc dobrá. A z toho oni mají strach. Pro ně je hotová noční můra per­spektiva, že by měli za partnerku ženskou, se kterou nejsou schopní udržet krok.“

„No, sexuální orientaci kvůli tomu měnit nehodlám.“

„To ani nemusíš. Jen bys měla poněkud opravit svůj vkus. Místo outsiderů, který pokaždé vytáhneš z louže a jen co je olížeš, jsou fuč, bys měla začít lovit mezi těma úspěšnejma…“

„Myslíš jako mezi těma, který vytáhla z louže a olízala nějaká hlou­pá naiva přede mnou…“

„Tak nějak. Jsou dvě věci, který ti chlap nikdy neodpustí – že jsi ho viděla na dně a že jsi mu pomohla se z toho dna odrazit.“

„Měla bys ty svoje rozumy vydat knižně.“

„To víš, že jo… Na to jsem tak celá žhavá, aby se o mě otíral kdejakej pisálek z bulváru. Ta knížka by byla totiž bestseller, já bych byla slavná a podobně jako ty bych si bez sdělovacích prostředků nemohla ani uprdnout. Kdepak. To pro mě není. Zlatá anonymní právničina…“

„Přeháníš… Psalo se o mně pouze párkrát a to jen proto, že jsem dostala roli v celovečerním filmu. Jinak by po mně ani pes neštěkl. Nezapomínej, že žijeme v Brně…“

„To, že se o tobě prozatím dost nepíše, není tím, kde žiješ,“ pouči­la mě, odbornice na cokoliv.

„Ne? A tak čím… to mi teda objasni.“

„Tím, jak žiješ.“

„Žiju úplně normálně,“ namítla jsem.

„No právě že žiješ nudně. To nikoho nezajímá.“

„Neřekla jsem nudně,“ opravila jsem ji celkem zbytečně. Už bylo jasné, kam míří. Ona rozhodně nudně nežila, nad její promiskuitou a exhibicionismem by zaplesal nejeden redaktor plátků pochybné kvality.

„Žiješ nudně, nehádej se,“ opravila mě důrazně., Ale cítím ve vzdu­chu, že se blíží rapidní změna. Něco jako tornádo…“

A já byla tehdy tak sebejistá, tak přesvědčená o tom, že se znám, že v mých třiatřiceti mě nikdo kotrmelce už dělat nepřiměje, že jsem se těm řečem klidně smála!

Věřili byste tomu?

Marek se ozval po deseti dnech, v době, kdy jsem s tím vůbec nepo­čítala a domnívala se, že už o nějaké pokračování sotva započatého ani nestojím. Z omylu mě vyvedl tklivou noční esemeskou, kterou do mobilu vyťukal zřejmě někde v hospodě nad bůhvíkolikátým pivem: Zakázal jsem si na tebe myslet, ale nedokážu to…

Pokud tahle větička měla vyburcovat veškeré moje ochranitelské pudy, neminula se účinkem. Ihned jsem hodila záchranný kruh v podo­bě odpovědi: Priste si nic nezakazuj.

Volal okamžitě.

„A můžu teda přijet?“ loudil.

„Jsou dvě v noci…“ namítla jsem chabě a už nedodala, že když naše setkání počkalo deset dnů, tak by snad sneslo ještě pár hodin odkladu navíc. Samozřejmě že jsem věděla, jaké chování by bylo v podobné situ­aci správné, ale… Ale když já ho chtěla vidět!

„Tak můžu?“ nedal se tak snadno odbýt, za což jsem mu byla vděčná. Nic jsem si v tu chvíli nepřála víc, nežli aby mě přemluvil k souhlasu.

Zvládl to během příštích třech minut a během dalších třiceti se sti­hl dopravit až ke mně domů.

„Tak mě tady máš, ale nejsem žádná výhra. To ti říkám na rovinu,“ pravil tónem, jako by za svoji mužskou čest byl ochoten položit život. Na chodbě byl rázem odér jak v objektu pivařského závodu. Na oka­mžik jsem zapochybovala o správnosti svého rozhodnutí pozvat ho k sobě. Kromě jména a profese, kterou stejně téměř nevykonával, jsem o něm nevěděla zhola nic. Ale pak mě objal a já si pomyslela, že nemů­že být nic hezčího, než ho začít pomaličku poznávat.

„Od čeho máš ty jizvy?“ přejela jsem mu prsty po předloktí. Oka­mžitě pravou ruku sundal z volantu a přes teninké bílé přímky křižu­jící jeho snědou pokožku jak dráhy tryskového letadla modrou oblohu přetáhl rukáv košile.

Další tabu?, pomyslela jsem si znepokojeně. Chodili jsme spolu už několik týdnů, viděli se denně a ještě ani jednou u mě nezůstal do rána, ještě ani jednou mě nepozval k sobě nahoru, když jsem ho vez­la domů, a ještě ani jednou jedinkrát mi neodpověděl na otázku, co dělal celý den.

„Tys mě neslyšel?“ rozhodla jsem se nenechat se opět odbýt.

„Slyšel, ale nevím, co odpovědět…“

„Co takhle pravdu?“ poradila jsem mu zdánlivě žertem. Ve sku­tečnosti jsem fanatický příznivce pravdy a upřímnosti a ze lži mám téměř fobii.

„Pravdu?“ zopakoval po mně, jako by přemítal, co to slovo znamená. ,.Pravda je, že na mě příšerně tlačíš. Jednou ti povím všechno sám. Bud trpělivá.“

Pokud chtěl působit zajímavě a jen podnítit moji zvědavost, nezvo­lil nejlepší metodu. Zato se mu povedlo zasadit semínko nedůvěry, kte­ré od toho večera hojně zaléval, takže se mělo čile k světu.

Začala jsem Marka různě zkoušet a testovat, později jsem se dokon­ce neubránila ani slídění a ověřování si jeho výpovědí. Nechtěla jsem ho nachytat při lži, naopak. Zoufale jsem si přála znovu mu důvěřo­vat, což se bohužel časem stalo zcela nemožným. Ale to bych už moc předbíhala…

Na moje prohlášení, že začátkem příštího měsíce odjíždím na dovo­lenou do Chorvatska, reagoval takřka zoufale: „Nemůžeš se přece jen tak sbalit a odjet na tři týdny pryč… co bude s náma?“

Jo, tak to by mě taky zajímalo, pomyslela jsem si.

Naše chození připomínalo prázdninovou lásku adolescentů, Zita mě nabádala, ať se na Marka vykašlu, že je buď impotentní anebo přihřátej zlatokop, a já ho začala podezřívat z chorobné touhy za kaž­dou cenu se odlišovat.

Všichni mě zvou na večeři, tak on mě pozve na snídani. Všichni mě chtějí zatáhnout do postele na prvním rande, takže on se tváří, jako by postel sloužila výhradně k zaslouženému odpočinku a pinďoura měl pouze na čůrání.

Nevyužitý herec, který musí hrát aspoň habaďúry na lidi? Pozér? Patologický lhář anebo dokonce nebezpečný psychopat? Kdybych si tyhle otázky kladla už tenkrát, možná bych byla opatrnější. Ale mě bohužel napadají až teď, protože až teď mi dává jeho chování koneč­ně nějaký smysl.

„Tři týdny bez tebe prostě nevydržím,“ oznámil mi tehdy nekom­promisně.

Lichotilo mi to, ale ne tolik, abych se nechtěla dozvědět, co si od našeho zvláštního vztahu slibuje. Bylo to jak jízda ve stylu brzda-plyn. A já raději jezdím plynule.

„No, ve skutečnosti to nejsou tři týdny, ale necelý čtyři,“ nadhodi­la jsem útočně. Hry na schovávanou jsem už měla plné zuby. „Mám divadelní prázdniny a ten penzionek si pronajímáme každej rok. Bude tam moje ségra s manželem a vystřídá se tam taky Zita se svým prá­vě aktuálním milencem a dva kolegové z divadla s dětmi. Můžeš taky přijet…“

„Jako tvůj aktuální milenec?“ zaryl do mě hněvivě. Málem jsem mu odsekla, že to by se prvně tím milencem musel doopravdy stát, ale na podobné hlášky jsem přece jen kapánek ostýchavá. A tak jsem jen znovu zopakovala nabídku:,.Prostě ti jen říkám, že můžeš taky přijet, jestli chceš…“

„No, hlavně jestli chceš ty. Nezdá se mi, že bys mě právě pře­mlouvala.“

„A to ani dělat nehodlám,“ odsekla jsem udivená, jak snadné je ocit­nout se uprostřed první hádky. Jen důvod jejího vzniku mi jaksi unikal.

Dozvěděla jsem se ho až v noci, když jsem se převalovala v poste­li a snažila sama sebe přesvědčit, že vztah, který nikam stejně neve­de, je lepší utnout hned v samém zárodku. „Hrozně na tebe žárlím… promiň, že jsem byl protivnej,“ ozývalo se z mobilního telefonu. Nejraději bych své stařičké Nokii vlepila pusu.

„Pojď na panáka…“ žadonil.

„Nemůžu tady nechat Filipa samotnýho. Měl jsi mi to říct dopře­du. Zajistila bych si hlídání.“

„A to nemůžeš ani před barák?“

Nebylo mi jasné, kam míří: „Před barák samozřejmě můžu.“

„Tak pojd,“ řekl a zavěsil.

Zachvátila mě panika. Na sobě jsem měla deset let staré bavlněné tričko těžko definovatelné barvy, ve kterém spávám, obličej otlačený od polštáře a oči opuchlé od fňukání. Zkrátka- do sexy děvy jsem měla stejně daleko jak do předsedkyně poslanecké sněmovny.

Třeba si ze mě jen utahuje, napadlo mě, když jsem vystrkovala hla­vu ze dveří.

Neutahoval. Seděl na schodku a do dvou plastikových kalíšků nalé­val fernet.

„Já tvrdej alkohol nepiju,“ namítla jsem.

„Tak to je na čase s tím začít. Už seš velká holka,“ usmíval se a podá­val mi kalíšek, lehce o něj zavadil tím svým a vypil panáka na ex.

„Šup…“ naznačoval, abych udělala totéž.

Usedla jsem vedle něho na schod a poslechla. Žaludek zaprotesto­val a pokusil se poslat hořký nápoj zase zpět. Horší už snad byl jen rybí tuk, kterým nás v dětství terorizovala matka, pomyslela jsem si.

„Tak ještě jednoho…“

Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem si bez reptání necha­la znovu nalít. Teplo příjemně se rozlévající končetinami jako by s sebou odplavovalo veškeré zábrany. Chytla jsem Marka za ruku a výmluvně ho vtáhla do domu. Vrhnul se na mě hned v předsíni.

Tak přihřátej nejspíš nebude a impotentní zřejmě taky ne, běželo mi v té chvíli hlavou.

A pak už jsem nedokázala myslet vůbec.

„Co tady děláte?“ zaslechla jsem a nebyla si jistá, jestli se mi to nezdálo. „Tak odpovězte!“

Ne, nezdálo se mi to. Byla to Sašena chystající se podrobit Marka výslechu.

Chvatně jsem vyskočila z postele, natáhla na holé tělo zmuchlané trič­ko, které zůstalo ležet uprostřed ložnice na koberci, a běžela do kuchyně.

Marek stál v trenýrkách opřený o kuchyňskou linku a nevypadal, že by se sestřiným výbuchem jakkoliv znepokojoval.

„Jsem Reginin aktuální milenec a vy musíte určitě být její sestra, pokud se nepletu,“ pravil klidně a zalil kafe ve dvou hrnkách. „Bude­te snídat s námi?“ otázal se zdvořile.

„Saše kafe nedělá dobře na žaludek,“ přistoupila jsem na jeho hru a ochotně předstírala, že se nic neobvyklého neděje, že polonahý chlap v neděli ráno v mojí kuchyni vařící kávu patří k běžnému kolo­ritu téhle domácnosti.

„Chtěl jsem ti donést snídani do postele,“ pronesl zklamaně, ale já si všimla, jaké potěšení mu činí šokovat moji sestru.

Vzal mě majetnicky kolem boků, líbnul do vlasů a popřál dobré ráno tónem, který by i naprostému ignorantovi napověděl, jak jsme strá­vili předchozí noc.

Dokonalé představení k vyšoupnutí sestry na vedlejší kolej. Až mě zamrazilo při pomyšlení, že takhle se chová poté, co jsme se spolu poprvé vyspali. Za nějaký čas by jí taky klidně mohl zabavit klíče a nasáčkovat se mi domů sám.

„Já úplně zapomněla… byly jsme se ségrou domluvené, že zaje­deme s Filipem do zoologické zahrady v Lesné. Ještě tam nebyl a sly­šela jsem, že je tam krásně,“ vysvětlovala jsem, abych přerušila studenou válku zuřící v kuchyni.

„Já tam taky ještě nebyl,“ nadhodil Marek a hypnotizoval mě pohle­dem. Věděla jsem, že sestru raním, ale musela jsem to říct. „Tak pojeď s námi… jestli máš čas…“

„Mám moře času a rád pojedu,“ usmál se vítězoslavně.

„Tak u tohodle já být nemusím,“ vyštěkla Sašena a třískla za sebou dveřmi od domu tak razantně, až se na zem rozsypalo trochu omítky.

„Ty ses asi naprosto zbláznila,“ vmetla mi do obličeje navečer u nich doma, kam jsem se přišla udobřit. „A kde je Filip? To jsi ho tam nechala s tím člověkem?“ otázala se pohrdavě, přičemž výraz člověk vyslovila štítivě, jako by šlo o nadávku toho nejtěž­šího kalibru.

„Ale Sášo, z jednoho setkání přece nemůžeš soudit, co je kdo zač,“ smířlivě vstoupil do debaty švagr.

„Na podobný typy já mám čuch, to mi věř!“ nedala se zviklat., Jemu to grázlovství přímo čiší z očí.“

„Tak to už přeháníš!“ okřikla jsem ji. „Chováš se jak žárlivá manželka. O co ti jde? Bojíš se, že by Marka Filip mohl mít třeba rád, nebo co?“

„Tos neměla říkat,“ šeptl švagr poté, co hlasitě štkající Sašena vybě­hla z pokoje. „Ona se opravdu na Filípka nezdravě upíná, ale tohle jsi jí říkat neměla…“

Neměla jsem. Ani jsem nechtěla, samo mi to z pusy vylétlo. Jako bych v sobě chtěla přehlušit hlas, který mě nabádal k obezřetnosti, hlas, který dával za pravdu sestřinu podezření.

Tichounce jsem vklouzla do předsíně a Puškina ihned vzala do náruče, aby neštěkal. Díval se na mě chápavýma očima klinického psychologa. Už mnohokrát dříve se mi zdálo, že to zvíře mi dokonale rozumí, a toho večera byl dojem jakési sounáležitosti ještě markantnější.

Ano, chtěla jsem, aby mě neslyšeli přijít. Předpokládala jsem, že před malým klukem nebude Marek mít důvod se přetvařovat nebo cokoliv hrát. Ačkoliv bych se za něho se sestrou ochotně bila do krve, sama jsem si jistá nebyla. Potřebovala jsem si ho přece jen prověřit.

Zaposlouchala jsem se do hovoru tlumeně se ozývajícího přes zavře­né dveře kuchyně:

„Mamka nejí sladký jídlo…“

„Ani palačinky?“

„Ani ty ne… ale někdy, když si myslí, že se nedívám, tak sní kus čokolády anebo třeba tatranku, a pak šlape celej večer na rotopedu. Ona nemůže být tlustá, protože je herečka.“

„Jsou i tlustý herečky,“ namítl Marek trpělivě.

„Jo, ale ty pak hrajou jen tlustý a ošklivý paní kuchařky nebo uklí­zečky a to mamka nechce.“

„Tvoje mamka nikdy nebude hrát ošklivý kuchařky, ani uklízečky.“

„I kdyby jedla sladký?“

„I kdyby snědla celej vagón těchle palačinek,“ řekl Marek. „Ty máš totiž moc hezkou a šikovnou maminku…“

„Ahoj… copak to tady tak krásně voní?“ vplula jsem do kuchyně roztančená radostí.

Ten chlap v zástěře u sporáku, to má být ten šílenej vyvrhel, před kterým mě sestra varuje? Teď by ho měla vidět, pochvalovala jsem si, a můj prozíravý vnitřní hlas poraženecky zmlkl.

„Tak já pojedu,“ zvedl se Marek ještě před půlnocí. Do té doby bych si nikdy nepomyslela, že někdy v životě budu žadonit, aby chlap neodcházel z mé postele. A to jsem v minulosti natrefila i na pár ženáčů, takže vím, o čem mluvím.

„A musíš domů?“ zeptala jsem se a pak mi bezděčně z úst vyklouz­lo: „Byla bych ráda, kdybys zůstal.“

„Dnes to nejde,“ dopřál mi zas jednou ledovou sprchu.

„Proč?“ ztrapňovala jsem se dál. Mlčet jsem měla, i kdybych si jazyk musela ukousnout. Ale kde­pak! Já si nedala pokoj. „Říkals přece, že žiješ sám…“

„To je fakt. S Katkou už to skončilo, jenže zatím u ní bydlím.“

Tím se konečně vysvětlilo, proč mě držel od svého bydliště v dosta­tečné vzdálenosti, ačkoliv u mě se choval jako doma od okamžiku, kdy poprvé překročil práh. Pokud oznámení o odchodu byla ledová sprcha, tak tohleto už byla minimálně ledová tříšť, která mě zasypala rychlostí sněhového děla. Nezmohla jsem se na víc než na slabomyslné: „Hmm…“

Moje mlčení Marka povzbudilo k dalšímu vysvětlování:, Dneska jsem slíbil, že přijdu brzo, musíme dořešit ještě nějaký věci…“

„Předpokládám, že ty samý věci, který s ní údajně řešíš od začát­ku, co mě znáš,“ nadhodila jsem znechuceně.

Zase ta stejná písnička! A to jsem si slíbila, že zadaného chlapa už k sobě nepustím na vzdálenost menší než metr. Ale jak má ženská vlast­ně poznat zadanýho mužskýho, když všichni svorně tvrdí pravý opak?

Tvářil se nechápavě, jako kdyby usilovně přemýšlel, co mi přele­tělo přes nos: „To je snad normální, že se lidi po rozchodu musí na spoustě věcí dohodnout, ne?“

Jak jsem měla vědět, co je a není po rozchodu normální, když jsem se s nikým nikdy nerozcházela? Ode mě chlapi přidušeni mojí láskou utíkali zpět k manželkám anebo k novým milenkám.

Ale i přes neznalost a naprostou absenci zkušeností v tomto směru mi cosi napovídalo, že dohody se uzavírají spíš před rozchodem než až po něm a že když dva dospělí heterosexuální lidé opačného pohlaví spolu sdílejí byt, tak spolu s největší pravděpodobností sdílejí i postel.

„To máte tolik společnýho majetku, že si ho víc jak měsíc dělíte a stá­le ještě nejste u konce?“ rýpla jsem si.

„Ne, to máme tolik společných dluhů… A divila by ses, dluhy koli­krát lidi spojují mnohem pevněji než majetek.“

Došlo mi, že nejméně ta poslední odpověď je pravdivá, a ačkoliv jsem na jazyku měla ještě desítky dalších otázek, nezeptala jsem se. Ne ze strachu, co uslyším. Nezeptala jsem se, protože mi ho najed­nou bylo líto. Stál v laciných ponožkách z umělého vlákna v předsí­ni mého domu v hodnotě třech a půl milionu a přiznával, že je švorc.

„Hodila bych tě domů, ale…“

„Já vím,“ skočil mi do řeči.,.Filip by se mohl probudit a měl by strach, kam ses poděla.“

Připadala jsem si jako na houpačce. S nikým jiným jsem nezažívala tak rychlé střídání zcela protichůdných pocitů. Už tehdy jsem sama sobě přestávala rozumět. Čím více jsem pat­řila Markovi, tím méně jako bych zůstávala sama sebou. Proces odevzdání se byl úspěšně nastartován.

„Zavolám ti…“ slíbil na rozloučenou.

Věřila jsem mu, ale nečekala, že to bude tak brzy.

„To jsem rád, žes to vzala… Měl jsem strach, že budeš mít vypnutej mobil.“

„Kdybych tušila, že mě ve tři ráno budeš budit, tak bych ho vypnutej měla,“ zívla jsem rozespale. „Stalo se něco?“

„Jo, stalo.“

„A co?“ kvikla jsem se staženým hrdlem. Obě dvě slůvka se draly ven ztěžka, jako by to nebyly pouhé hlásky, ale přinejmenším tenisáky. Tak už se asi dohodli, napadlo mě a byla jsem si jistá, že uslyším, jak to dají s neznámou Kateřinou znovu dohromady. V tu chvíli jsem si poprvé naplno přiznala, jak moc o Marka stojím.

„Stalo se to, že… že jsem se do tebe úplně zbláznil,“ řekl a típnul mobil.

„Tak přijedeš za náma do toho Chorvatska?“ nevydržela jsem a dva dny před odjezdem se znovu zeptala.

Každoročně jsem se nemohla dočkat, až vypadneme z rozžhaveného Brna a necháme se ovívat vlahým větříkem vanoucím od moře, ale toho léta jsem se netěšila vůbec. Nebýt Filipa, nikam bych nejela. Pětadvacet dnů vedle nabručené Sašeny a bez Marka se mi jevily jako věčnost.

„Asi to nepůjde,“ řekl.

Očekávala jsem gejzír rozmanitých výmluv, ale uslyšela jedinou.

„Nevím, jak bych se tam dopravil… to punto, co s ním občas jez­dím, patří Katce, dostala ho od rodičů…“

„Vašku, tak už jí konečně řekni, že se nadobro pomátla!“ soptila sest­ra a žduchala přitom loktem do svého vždy mírného manžela. „Někdo jí přece, proboha, musí otevřít oči. A na mě ona nedá!“

„To ti tolik vadí, že s Markem budeš nucena být dva týdny pod jed­nou střechou? Anebo ti vadí, že mu půjčím auto, který by jinak sko­ro měsíc sloužilo jen jako lapač prachu a který vy máte ode mě půjčený už dva roky… Ale to je samozřejmě v pořádku, co?!“

„To auto si klidně třeba sežer!“ zařvala Sašena nepříčetně a švagr ji chytil za ruku tak láskyplně, až se mi zatajil dech.

Jak to, že má tuhle semetriku tolik rád? A proč ona nedokáže pocho­pit, že taky někoho potřebuju, že nemůžu žít celý život sama, že i pro Filipa by bylo prospěšnější, kdybych mu dokázala najít tátu, když ten vlastní nejspíš ani neví, jak se jeho dítě jmenuje?

„Sášo, nebuď nespravedlivá. Ty moc dobře víš, že nám tím favori­tem Regina moc pomohla, když se nám škodárna rozsypala…“

„A mám jí pro to snad líbat chodidla?“ obořila se i na něho. „Můžu já snad za to, že na světě panuje tak příšerná nespravedlnost? Že já musím umývat pokaděný dědky, vynášet mísy a bažanty a za to nedostanu týdně ani tolik, co ona za jedinej natáčecí den? Můžu já snad za to, že ona si jen tak mimochodem uhnala děcko s kdovíkým, a my platíme za každý pokus desetitisíce a pořád nic? Co jsem udělala špatně? Proč ona má vždycky všechno a já nic?“ snažila se vykřičet moje sestra veškerou nenávist, jako bych tam ani nestála. Mně nepřisuzovala žádné city, já pro ni představovala jen pomyslný boxovací pytel, na kterém si čas od času zhojí svoje zou­falství. Jak to, že se nikdy nepokusila na život podívat mýma očima?

Zatímco ona v dětství běhala s kamarády po venku, já chodila na hodiny baletu a klavíru. Zatímco ona se ve dvaceti vdala za hodnýho kluka, já působila jako magnet na kdejakýho gaunera. Jí zůstal byt, ve kterém jsme vyrůstaly a ze kterého se otec hned po mámi­ně smrti odstěhoval, já se musela o bydlení postarat sama a zadlu­žit se na dvacet let dopředu… Copak tohle všechno vůbec nic neznamená?

„Mysli si, co chceš, ale Marek za náma prostě do toho Chorvatska přijede,“ oznámila jsem jí chladně s vědomím, že pomalu, ale jistě ztrá­cím sestru. Přesněji řečeno – iluzi o sestře.

A to by nebyla Sašena, aby si nechala ujít jedinou příležitost, jak mi ublížit. Už jsem šátrala po klice, když po mně jedovatě plivla: , A že si seš tak jistá, že tam ten tvůj Marek přijede! Znáš ho dva měsí­ce a svěříš mu auto. Třeba ti s ním foukne a už nikdy neuvidíš ani jeho ani toho favorita!“

„Ujišťuju tě, že jestli to dopadne tak, jak říkáš, tak ztráta auta mě bude mrzet ze všeho nejmíň,“ řekla jsem, vzala si od rozpačitě se tvá­řícího švagra klíčky od favorita a bez rozloučení odešla domů, kde mi najednou bylo podivně úzko. Přímo jsem cítila, jak Sašena stojí za záclonou ve svém paneláko­vém bytě a zírá přes ulici na můj, dle jejího názoru jistě nezaslouže­ný, domek se zahrádkou.

„Už máš sbaleno?“ ptal se Marek a znělo to jako nikam nejezdi, pro­sím. Kdyby věděl, jak ráda bych mu vyhověla!

„Jo, právě nosím tašky do auta,“ řekla jsem a ztěžka odolávala nutkání prozradit mu, s jakým potěšením bych ho přibalila s sebou.

„Je mně smutno už teď,“ stačil ještě říct a pak se z mobilu ozvaly jen hrubé nadávky vztekle křičené ženským, opileckým hlasem. Poté mobil zmlkl docela.

Sedla jsem si na jeden z kufrů uprostřed předsíně a cítila únavu snad stoletou.

Vůbec jsem se nesnažila přijít na to, co ten výstup měl znamenat. Stejně by mě žádné vysvětlení nemohlo ani potěšit, ani upokojit. Byly čtyři hodiny ráno a Marek se někde opíjel s jakousi ženskou, která se o mně vyjadřovala jako o komediantské kundě. Bylo snad možné ten­to fakt jakkoliv uspokojivě objasnit?

Divili byste se, ale bylo.

Marek to dokázal. Opakovaně vytáčel moje číslo a když jsem mobil nebrala, prostě přijel. Vypotácel se z mého silně prokvetlého favoritu, nohy mu vypovídaly poslušnost, ale řečové centrum ovládal mistrně:,.Nemo­hl jsem tě takhle nechat odjet… To byla Katka, hrozně jsme se poháda­li, já jí dokonce dal facku za to, jak o tobě mluvila. Byla opilá…“

„Zatímco ty seš naprosto střízlivěj!“ vmetla jsem mu do obličeje. Co má sakra po nocích co chlastat se svojí bývalkou? Proč se pro­stě nesbalí a neodstěhuje, když to mezi nimi údajně dávno skončilo? A jak to, že ona o mně ví? To mě propírají pěkně společně nad flaš­kou výčepní lihoviny?, táhlo mi tehdy hlavou, ale mlčela jsem. Kdy­bych některou ze svých domněnek vypustila z pusy, rozbrečela bych se. A zachovat důstojnost, to bylo to jediné, oč jsem v tu chvíli stála.

„Všechno ti vysvětlím… nezlob se…“ žadonil Marek a lezl přede mnou po kolenou. Doslova! Možná chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou – zapůsobit na mě a současně i lépe udržovat rovnováhu. První moucha padla mrtvá oka­mžitě. Jeho teatrální gesto mě fakt vzalo za srdíčko, koneckonců žádnej chlap přede mnou ještě neklečel, když nepočítám ty na jevišti, kterým to ovšem nařizovala jejich role.

Co vám mám povídat, tála jsem jak kostka ledu v horkém čaji a abych to zamaskovala, plácla jsem: „Myslela jsem, že seš mnohem vyšší…“

Usmál se na mě zespodu: „Před tebou jsem takhle malinkej, teď už to vím… Musím ti toho tolik říct.“

„Na žádné velké řeči teď není čas. Za půl hodiny bude stepovat ségra se švárou na parkovišti před domem. Musím vzbudit Filipa a naložit je… Jo a před tím ještě chci hodit Puškina k sousedům. Budou mi ho hlídat.“

„Pět minut! Dej mi pět minut…“

Dala bych mu pět let – z fleku.

„Dobře,“ svolila jsem a v duchu se modlila, ať mi předloží tak bri­lantní výklad, že na jeho základě mu budu schopná odpustit. „Tak mi teda vysvětli, jak to, že nad ránem seš nacucanej jak slíva, když ode mě odjížděls zcela střízlivěj už v šest večer, protože ses nutně potře­boval před dnešním castingem pořádně vyspat? A jak to, že když se mnou v noci telefonuješ, je tvoje bývalá vedle tebe, ačkoliv máte oddělené ložnice?“ tryskalo ze mě, důstojnost nedůstojnost.

„Já původně chtěl jít spát, ale nějak jsem doma nemohl vydržet, a tak jsem zašel na jedno a potkal tam Katku. Ona zas chtěla probírat naši situaci a u toho jsme se chytli. Zbytek už znáš…“

„Neznám!“ vybafla jsem. „Jak to, že o mně ví? Zřejmě s ní probí­ráš mnohem víc věcí, než je nezbytně nutné…“

„Kdosi nás spolu viděl, tak se na tebe ptala a pak mě zasypávala snůškou drbů, který se prý o tobě šíří,“ vysvětloval, nevinnost sama.

„A copak se o mně povídá?“ chytla jsem se na vějičku. Jo, ješitní jsme asi všichni, někdo víc, jiný míň…

„To si dovedeš představit.“

„Nedovedu. Buď tak hodný a zasvěť mě, ať jsem konečně v obra­ze,“ dotčeně jsem odsekávala. Najednou mi bylo zcela lhostejné, jak dlouho bude Sašena se švagrem postávat na parkovišti.

„Říká se o tobě, že seš namistrovaná, že seš samej chlap, kariéru žes udělala přes postel a loni jsi prý dokonce měla kapavku… Ale já se tě zastával!“

„A proč ses mě zastával? Třeba je to všechno pravda,“ už jsem se slzám neubránila. A pak prý že žiju nudně!

Objal mě něžně jak matka čerstvé novorozeně: „Ale Pakýšku, já přece vím, že je to nesmysl… A už si hledám podnájem. Nejpozději do konce prázdnin budu přestěhovanej, slibuju…“

„Jestli chceš, můžeš se prozatím nastěhovat ke mně, než si něco najdeš. Dole vedle obýváku je nevyužitej pokojík pro hosty s vlastní koupelnou,“ promluvil ze mě totální šílenec.

„Nedělej si starosti… já už něco vymyslím,“ pravil mužně.

A dva měsíce na to vymyslel, že u mě bude nejlíp. Ale to už zase předbíhám…

„Zpomal! Tím, že nás všechny zabiješ, to svoje zpoždění nedoženeš,“ zavrčela Sašena ze zadního sedadla. Měla jsem sto chutí zasta­vit a vysadit ji. Místo toho jsem pouze zastavila a poprosila švagra: „Vezmeš to na pár hodin za mě? Jsem celá rozlámaná.“

Ochotně souhlasil, já se uvelebila na sedadlo spolujezdce, zavřela oči a předstírala spánek, abych měla od sestry pokoj. K přemýšlení jsem toho měla dost, v hlavě mi myšlenky vířily jak v mixéru a výsled­ným produktem byl totální zmatek. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že jsem se opět zamilovala.

Už se mi to v minulosti stalo třikrát a pokaždé to pro mě zname­nalo naprostou pohromu. Dva měsíce na psychiatrii po úmyslném předávkování léky ve dvaadvaceti, hektolitry zkonzumovaného vína a zničení dosavadní kariéry v pětadvaceti a předčasný porod prý v důsledku stresu v osmadvaceti letech.

A když se ani ne dvoukilogramový Filip ze všeho úspěšně vylízal, přísahala jsem si, že už nikdy více… Následovaly tři krátké nepříliš vážné, leč přesto poměrně komplikované vztahy a pak jeden dlouho­dobý zcela nekomplikovaný vztah k vibrátoru.

„Mami, mami! Už jsme tady!“ třepal mi s ramenem Filip a já si uvě­domila, že jsem ze samého dumání usnula. Nejméně tak na tři čtyři hodiny. Překvapilo mě to. V autě jsem naposledy spala jako malé děc­ko. Moji sestru to pochopitelně nepřekvapilo vůbec: „To máš z toho ponocování,“ sykla. „Nechybělo málo a mohlas usnout za volantem. Začínáš být nebezpečná nejen sobě, ale i svému okolí.“

„Víš co?“ usmála jsem se na ni. „Od teď začíná dovolená, tak co kdybys do mě přestala vysírat. Necelý čtyři týdny bys to mohla vydr­žet, ne? Abych načerpala síly do budoucna, co říkáš?“

„Víš, co říkám?! Že pěkně upadáš, sestřičko. Dovedu si představit, od koho jsi přebrala ten vulgární slovník. To ti říkám. A buď ráda, že ti to říkám já, protože nikdo jinej si to k tobě nedovolí od té doby, co seš ta celebrita!“

„Byla bych štěstím bez sebe, kdyby ses k nim přiřadila,“ zavrčela jsem a vytáhla z kapsy vibrující mobil.

Miluju te, jeste dvanáct dnu a jsem u tebe, stálo na displeji, svět byl náhle mnohem veselejší a sestra snesitelnější.

Zašklebila jsem se na ni: „Jestli budeš pořád takhle nabrblaná, tak budeš mít obličej plnej vrásek…. Zkus se trochu radovat! Plisovaný ksichty dávno vyšly z módy…“

„Zešílela, já to furt říkám, ale nikdo mě neposlouchá,“ zabručela Sašena a odtroubila na ústup.

„Jsem tak ráda, že už jste dorazili, ségra je letos ještě protivnější než obvykle, kdybyste nepřijeli, asi bych ji musela utopit,“ řehnila jsem se na Zitu a jejího nového přítele Jáchyma. Někdy jsem si říkala, kam na tyhle typy pořád chodí, její dva exmanželé i většina milenců vypa­dali, jako by si je vyráběla přes kopírák. Štíhlí, vysocí, sportovci se širokými rameny i úsměvem.

„Jaká byla cesta?“ zeptala jsem se a Zita mi nahlas bez uzardění povykládala, jak to na ni ve Slovinsku přišlo tak akutně, až museli zastavit na odpočívadle, a když skončili, tak zjistili, že vedle stojí mercedes se dvěma vykulenými obstarožními Němci, kterým mohou vypadnout oči z důlků.

„To bys je musela vidět, ty jejich protáhlý kožený držky!“ vykři­kovala a Jáchym se pyšně uculoval.

Teprve v té chvíli mi došlo, že zmíněné to, co na Zitu přišlo, doce­la určitě nebyla běhavka.

„Jé támhle jde Sašena. Myslíš, že bych jí tu historku měla taky povykládat?“ zachechtala se Zita.

„Jestli chceš, aby tě nechala předhodit žralokům ke svačině, tak určitě,“ ucedila jsem tiše a jala se představovat Jáchyma.

„Ale my se přece známe,“ namítla Sašena. „Viděli jsme se na Sil­vestra…“

„Na Silvestra jsi viděla Jaroslava, ne Jáchyma, ale to máš fuk… Chla­pi jsou stejně všichni najedno brdo,“ velkoryse mávla rukou nad drob­ným faux pas Zita a jedním dechem požádala Jáchyma:“Pokud se ti ovšem tohle moje prohlášení nezdá, máš teď jedinečnou příležitost to Saše vyvrátit. Já si musím nutně s Reginou odskočit na jedno studený Karlovačko. Jsem vyprahlá žízní i nedostatkem informací.“

„Ale já vážně nevím, co přesně bys chtěla slyšet… a už neobjed­návej, nebo to s náma na tom slunku pěkně zacvičí.“

„Což ovšem nebude nic proti tomu, jak s náma zacvičí tvoje sest­ra, až se vrátíme v podroušeném stavu…“ nedala si poradit Zita a objednala další dvě piva. „A ted už vážně vyklop, jak jsi na tom!“

„Asi blbě. Vletěla jsem do toho po hlavě takovou rychlostí, až mě to samotnou děsí. Představ si, já mu dokonce nabídla, aby sem při­jel! Chápeš to? Úplně cizímu chlapovi!“

„Žádnej chlap, se kterým spíš, není tak úplně cizí, to mi věř.“

„Spím… to je trochu nadnesenej výraz pro skutečnost, že jsme se spolu dvakrát pomilovali.“

„A stálo to aspoň za to?“ vyzvídala a já jí byla vděčná. Nic mi nečinilo větší potěchu, než o Markovi mluvit. A po pěti dnech ve společnosti Sašeny už jsem v tomto směru zažívala hotovej absťák.

„Já byla hrozně nervózní a jemu vadilo, že se z té nervozity pokou­ším vykecat.“

„A povídalas aspoň k věci, anebo mlelas o masovém vymírání živo­čichů v deštných pralesích?“

„Samozřejmě že k věci. Vysvětlila jsem mu, kolik jsem za posled­ní dva roky plnohodnotného sexu utratila za baterie a že videopůjčovna v Rečkovicích dobře prosperuje jen díky mému neutuchajícímu zájmu o erotické filmy. Jo, taky jsem se mu omluvila, že na celkovou rekon­strukci ňader po porodu mi prozatím ještě nevybyl čas…“

„To ho ovšem muselo úplně rozhajcovat!“

„Jasně. Však se taky pěkně zapotil.“

„A podruhé ses zase vykecávala, anebo už to bylo lepší?“

„Podruhé jsem byla zticha jako pěna, takže předehra proběhla v pohodě. Ovšem poněkud zase zaskřípala dohra. Spočívala totiž v tom, že se zvedl a utíkal za svou údajnou bývalkou…“

„Nikdy chlapovi nevěř nic z toho, co prohlašuje o své bývalé.“

„No, já jsem zatím ve fázi, kdy se mu pokouším vůbec uvěřit, že ta bývalá je skutečně bývalá. A ani trochu mi nedělá dobře představa, jak teď tráví večery, zatímco já jsem skoro tisíc kilometrů daleko.“

„A ozývá se?“

„Jo, to jo. Přes den několik esemesek, ze kterých vyplývá, že je buď genius, anebo nad jejich vymýšlením tráví celé hodiny. A v noci telefonáty, pokaždé z nějaké putyky.“

„Tohle asi nebude mužskej, kterýho by sis měla pustit moc k tělu,“ zvážněla Zita.

„Já vím… takže jsem mu prozatím pouze půjčila auto a navrhla mu, že se může nastěhovat,“ prozradila jsem sarkasticky.

Zita ví o mých milostných saltech víc než můj psychiatr, nemělo cenu před ní cokoliv zapírat.

„Panebože! Tys do toho spadla zase?!“

„Jo, jo. A zdá se, že tentokrát to bude obzvláště hustý,“ proroko­vala jsem s úsměvem. V té chvíli jsem se totiž domnívala, že přece jen poněkud přeháním a že prozatím ještě stojím nohama pevně na zemi. A přitom poblouznění mohutné jak příliv mi nohy už dávno podrazilo.

„Vadilo by ti, kdybych musel trochu posunout termín příjezdu?“ otá­zal se nevinně.

Vadilo!, chtělo se mi zařvat, ale ovládla jsem se a zeptala se pokud možno věcně: „O kolik dní bys měl přijet později?“ Zklamání a nesouhlas z té otázky ovšem téměř odkapávaly.

„Kdo říká, že později?“ zasmál se potěšeně, jak mě opět dostal. ,,Právě jsem přejel chorvatský hranice, jestli můžu, tak jsem za pár hodin u tebe.“

Radost vystřídalo zděšení.

Sašena bude zuřit, v penzionu momentálně není volný pokoj, tak­že Marek bude muset spát hned ze startu se mnou a Filipem a ještě ke všemu mi do konce menstruace zbývají nejméně dva tři dny. (Všimly jste si, milé přítelkyně, že ve filmu či literatuře ženy nikdy nemenstruují, když se mají setkat po jakkoliv dlouhém odloučení se svým miláčkem, a že v životě je tomu právě naopak?)

Sašenu jsem našla na terase v družném rozhovoru s Jáchymem.

„Filip není s tebou?“ podivila jsem se. Ještě mnohem víc než nepří­tomnost syna mě udivila zpola vypitá láhev vína na stole a sklenka v sestřině ruce. Bylo něco po třetí hodině odpolední, pití alkoholu v této době se dle jejího názoru rovnalo mírou provinění minimálně krvesmilstvu.

„Filip šel s Vaškem na tobogán,“ odvětila. Vysoký stupeň rozjařenosti napovídal, že smilní pravděpodobně již se druhou lahví.

„Volal Marek…“ nadhodila jsem opatrně.

„Copak? Prohrál tvoje auto v kartách, takže nemůže přijet?“ vyprsk­la smíchy. V duchu jsem druhou láhev opravila na třetí.

„Přijede už dnes… Přesněji řečeno tak během tří hodin.“

„Tak fajn,“ omráčila mě. Usoudila jsem, že kromě opilosti ji posti­hl nejspíš i úžeh.

A pak jsem zaznamenala povědomý lesk v jejích očích a rázem mi to došlo! Moje ctnostná sestra vrká do Jáchyma!

„Kde je Zita?“ jala jsem se neprodleně ověřit svoji domněnku.

„Zita?“ protáhli obličej ti dva, jako by si nemohli vzpomenout, že kdosi toho jména s námi sdílí ubytování.

„Jo, Zita… ta štíhlá sexy blondýnka, co jsi ji předevčírem oblažo­val na parkovišti ve Slovinsku a včera ve vašem pokoji. Bylo to sly­šet až sem na terasu,“ usmívala jsem se kysele na Jáchyma, kterému začaly tuhnout rysy obličeje.

„Musím si odskočit,“ zamumlal zbaběle a dal se na úprk.

„Jaroslav nebo Jáchym… Zita měla pravdu, všichni jsou stejný,“ ucedila jsem směrem k sestře, která pohasla a bleskurychle se stihla proměnit zpět ve fúrii.

„Vy dvě jste stejný!“ vyjela na mě. „Ty a ta tvoje povedená kama­rádka Zita. Obě stejný potvory!“

„Nech mě hádat! Zita je potvora a Jáchym bude nejspíš nedoceněnej chudáček, kterému ona nerozumí…“

„Nejen že mu nerozumí! Ona ho akorát využívá a ponižuje, to sis nevšimla?“

Zavrtěla jsem nechápavě hlavou: „Toho jsem si opravdu nevšim­la. Ale zato jsem si všimla jednoho chlíváka, kterej se nestydí balit šťastně vdanou ženskou přímo před nosem své přítelkyně a jejího manžela.“

„Šťastně vdanou ženskou?“ opáčila sarkasticky Sašena. „Co ty můžeš vědět o šťastných a nešťastných manželstvích?“

„Určitě aspoň tolik, co ty o dobrých nebo špatných matkách,“ výstražně jsem jí zamávala před nosem válečnou sekyrou.

Zatroubil, prudce vjel na parkoviště se štěrkovým povrchem, za sebou oblaka prachu jak nevěstinu vlečku, vyskočil z auta a zahlaholil: „.. .Regina, jedině Regina měla by slyšet píseň mou… ostatní pro­minou, nestojím o jinou…“

„To je ale kašpar,“ utrousil Jáchym a Sašena jen přikývla stylem jásemtitoříkala.

„Proč kašpar?“ podivila se Zita. „Mně to přijde docela milý…“

„Mně to přijde moc milý,“ přidala jsem se, mrkla na ni ve zname­ní díků a rozběhla se po schodech dolů.

„Už nikdy mi nesmíš nikam odjet,“ mumlal a dusil mě v náručí. Kupodivu mi to nebylo nepříjemné, navzdory tomu, že byl cítit potem, cigaretami a zvětralým pivem. „Slyšíš? Už nikdy nikam… beze mě…“

„Slyším.“

„A-“

„Co a?“ nechápala jsem.

„No, slib mi to… že už mi nikam neodjedeš.“

„Už ti nikam neodjedu,“ bez rozmyslu jsem si nasadila želízka.

„Dnes jsem díky tobě poprvé v životě viděl moře a je mi jasný, že to není poslední poprvé, který s tebou zažiju…“ zašeptal mi do ucha večer na terase.

Kdyby Sašenin pohled dokázal vraždit, ležely by u jejích nohou v tratolišti krve hned dvě mrtvoly. Polekaně jsem se od Marka odtá­hla a umínila si, že ten příšerný zlozvyk šuškat a cukrovat před lidmi musí prostě odstranit.

Okamžitě si mě přitáhl zpět: „Kašli na ni… na sůvu závistivou…“

„Nerušíme vás náhodou?“ nevydržela už Sašena.

„Kdepak… my se rušit nenecháme,“ usmál se na ni Marek a olízl mi ušní lalůček.

Sašena zrudla jako krocan: „Ono to může být lidem dost nepří­jemný, dívat se na vás, jak se po sobě pořád plazíte.. Aspoň mně to přijde naprosto nevkusný…“

Zita ocenila v Markovi spojence v boji proti mé zkostnatělé sest­ře: „Hmm… zajímávej názor. To mně to naopak přijde inspirující. Myslím, že je čas jít do hajan, co říkáš, Jáchyme?“

„.. .že takové nabídce se nedá odolat,“ zvedl se Jáchym, a aniž by věnoval Sašeně jediný pohled, následoval Zitu.

Skutečnost, že se sestra najednou nápadně začala podobat vosko­vým figurínám, se nedala přehlédnout. To tam bylo porozumění a ero­tické jiskření, jehož nechtěným svědkem jsem se odpoledne stala.

„Půjdeme taky?“ přerušil moje úvahy Marek a já si už zase připa­dala, jako by mě drtili ve svěráku, jako by se o mě se sestrou přeta­hovali a rvali mě přitom na kusy.

„Možná bychom si ještě jednu skleničku mohli dát,“ kuňkl ze mě zbabělec. Nedokázala jsem tam Sašenu nechat sedět samotnou s klim­bajícím Václavem, kterého by k milostnému laškování zřejmě nein­spirovalo už ani živé představení grupensexu přímo před nosem.

Marek rozdělil zbytek vína a cinkl svojí skleničkou o Sašeninu: „Tak na co si připijeme, švagrová?“

„Já nejsem žádná tvoje švagrová!“

„…ale brzo budeš…“

V té chvíli jsem byla stejně překvapená jako sestra, ale mlčela jsem. Ona ne. „Jestli si ho vezmeš, tak tě nechám zbavit svéprávnosti!“ vykřikla, čímž se jí podařilo probudit dřímajícího Václava.

Trhnul s sebou a jen zamumlal: „Už jdeme, Sášenko?“

„Jo, běž!“ zaječela. „Všichni běžte! Třeba do prdele!“

A to mi před pár dny vysvětlovala, jak upadám, pomyslela jsem si omráčeně a marně hledala slova, která by vyplnila trapné ticho.

Marek mi stiskl ruku, jako by říkal – nech to na mně, znovu si ťukl se Sašeninou skleničkou a řekl: „Hele, švagrová, nejanči. Na roz­puštění večírku je vždycky času dost. Teď rozpustíme tu tvoji depinu. Napij se.“

Kupodivu poslechla. Po tvářích sejí koulely slzy jak zbloudilé skle­něné kuličky zbůhdarma hledající patřičný důlek.

„Chtěla jsem ti poděkovat… za ségru,“ objala jsem Marka, jen co za námi zapadly dveře našeho pokoje. „Dost se v tom poslední dobou plácá. Ona není zlá, jenom je hrozně nešťastná. A díky tobě si od toho svého světabolu na chvíli odpočinula. Stejně mi není jasný, jak jsi to dokázal… Ke konci už byla docela v pohodě.“

„Jenže to nebylo mou zásluhou, ale vínem,“ podotkl.

Všimla jsem si, že sám má taky dost, ale přičetla jsem to únavě po dlouhé cestě. Bylo to jednodušší, než si přiznat, že střízlivého ho prakticky neznám.

„Kdepak vínem. Já bych to do ní mohla lít horem dolem a stejně by byla jak kvašenej okurek.. .Myslím, že ode dneška v ségře už nebu­deš mít zarytého nepřítele, ale naopak mírného spojence.“

„To bych moc rád,“ stiskl mě a začal líbat na krk.

„Počkej,“ vymanila jsem se z jeho náruče a přemítala, jak mu sdě­lit, že vzhledem k nepříznivému období si bude muset nechat chuť na sex zajít. Všechny ty nepříjemnosti provázející ženský život, jako je men­struace, návštěvy gynekologa a různé záněty či výtoky, mi vždy při­šly příliš intimní, než abych se o nich beze studu zmiňovala před svými partnery. Obzvláště nebyli-li mými partnery dostatečně dlou­ho na to, abych se stihla trošku otrkat. Zmizela jsem ve sprše, abych získala čas a zjistila, že žádné vysvět­lování nebude zapotřebí. Marek spal napříč postele, tak jak byl -v teniskách, kraťasech a upoceném tričku.

Kupodivu ve mně ten výjev vzbudil pouze něhu, ačkoliv mě před­chází pověst fanatického příznivce hygieny. S péčí takřka mateřskou jsem mu zula tenisky a nezalitovala toho ani poté, co pach zpocených nohou zamořil místnost rychle jako slzný plyn.

Přehodila jsem přes Marka svůj kašmírový svetr a otevřela dveře na balkon. Z postele se ozvalo hlasité zamručení a potom monotónní plynule zesilující chrápání.

Tak takhle nějak nejspíš vypadá mít doma chlapa nastálo, usmála jsem se a zkontrolovala spícího Filipa.

O tom, že bych sama v takovém kraválu mohla spát, jsem ani neu­važovala. Sedla jsem si na balkon, pozorovala svítání a v hrudníku se mi rozlézal zvláštní pocit blaženosti. Najednou jsem výjev na obloze začala vnímat symbolicky. V tu chvíli jsem si byla jistá, že mi svítá na lepší časy.

O půl deváté se probudil Filip, zarazil se před mojí postelí a udi­veně zašeptal: „Mami? Mami, kde seš?“

Posunky jsem mu naznačila, aby si tiše vyčistil zuby, sbalila jsem osuš­ky, krém a plavky a za ruku ho vytáhla z pokoje. „Necháme Marka pro­spat, má za sebou náročnou cestu,“ vysvětlila jsem mu na chodbě.

Filip zadumaně přikyvoval a pak se zeptal:, A on už s náma zůstane?“

„Vadilo by ti to?“ opáčila jsem scvrklá strachy, co odpoví.

Bylo to jak vsadit si vabank a to je věc, kterou zcela zásadně nedě­lám. Sotva kdo by o mně mohl prohlásit, že jsem hazardní hráč. I Člo­věče nezlob se hraju pěkně opatrně, při zdi.

S napětím jsem očekávala synův verdikt, který byl pro mě směrodatný. Dvě dětské ručky svíraly můj osud v buclatých dlaních, aniž by si svoji moc uvědomovaly. Stačilo jediné Filipovo ne a z opěvované kýčovité vidiny svítání by se rázem stal temně šedý soumrak.

„Nevadilo… já bych byl rád, kdyby s náma zůstal… dělá moc dobrý palačinky…“ přiklepl mi moji výhru.

V kuchyňce společné pro všechny tři pokoje už někdo byl. Auto­maticky jsem předpokládala, že to bude švagr, který dodržoval spánkový režim velice podobný Filipovu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem zvesela a teprve pak si všimla, že nad hrnkem nesedí Václav, ale Sašena, obličej zpuchlý jak po srážce s vosím hnízdem.

„Cože piješ kafe?“ vysoukala jsem ze sebe poněkud stupidní dotaz, abych se nemusela ptát na to podstatné, a mechanicky jsem začala při­pravovat snídani pro sebe a Filipa. Občas se přistihnu, že funguju, jako bych byla na klíček a někdo mě prostě natáhl.

„Piju kafe s rumem,“ opravila mě.

Tato informace mě už ovšem posadila na židli.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

Sašena ke mně překvapeně vzhlédla: „Od kdy tě zajímají jiný pro­blémy než tvoje vlastní?“

Byla jsem si jistá, že mi křivdí, ale to v tu chvíli nebylo podstatné. Moje sestra bezpochyby zažívala těžké životní období a já tu byla od toho, abych jí pomohla, a ne abych se rýpala ve vlastní ukřivděnosti.

„Kampakjsi zašila tu flašku rumu?“ rozhodla jsem se ignorovat její jízlivost.

Beze slova se shýbla pod stůl a podala mi ji. Nalila jsem si slušnou dávku i do svého hrnku s kávou a teprve v okamžiku, kdy mi Filip při­strčil puntíkovaný hrníček s kakaem se slovy, že chce taky rum, jsem si uvědomila, že na intimní debatu se sestrou budu nucena nejdříve zajistit dostatek soukromí.

„Myslíš, že bys zvládl donést Markovi snídani?“ spiklenecky jsem na něho mrkla.

„A on už je vyspinkanej?“ otázal se bezelstně, ale to už horlivě při­kyvoval, že si s náročným úkolem hravě poradí.

Zalila jsem další hrnek s kafem sotva do poloviny a strčila ho Fili­povi do ruky. Do druhé dostal rohlík s pomazánkovým máslem a se šunkou a do kapsy kraťasů lísteček, na kterém Marka prosím, aby Filipa zabavil, než přijdu.

„Tak to vyklop. A honem. Máme na to nanejvýš hodinu,“ pustila jsem se do Sašeny zhurta. Byla ten typ, se kterým se nevyplácelo jed­nat v rukavičkách.

„Už ho prostě nesnesu…“

„Koho?“ ani ve snu by mě nenapadlo, že by mohla myslet Vác­lava.

„Je to jeho vina, že nemůžu otěhotnět… Má pomalý spermie. A není divu, celej je jaksi zpomalenej… Jak bez života. Na všechno má dost času. Ale já už nemám žádnej čas!“

„A co takhle zkusit dárce sperma…“ matně jsem si vybavila, že jsem o něčem podobném kdysi četla článek v novinách.

„A proč myslíš, že tady teď sedím a bulím?“

Rozuměla jsem jí čím dál míň. „To teda vážně netuším, ale pokou­ším se to zjistit, jestli sis nevšimla.“

„Ale jo… všimla…“

„Tak proč tu teda sedíš a bulíš?“

„Včera jsem se nechala, jak to ty nazýváš, obdarovat… Ale je mi, jako by mi spíš něco vzal…“ zamumlala.

„Cože ses nechala?!“

„Přeříznout…“

„To nechápu…“

„Já to taky nechápu… Už pár let Vaška doopravdy nemiluju, ale teď mi je, jako bych to zpečetila. Jako bych se vzdala možnosti, že se to ještě někdy spraví.“

Naslouchala jsem jak opařená.

„Vašek je děsnej flegmatik. Než by něco udělal, trochu máknul, vybičoval se k nějakýmu úsilí, raději od života nikdy nic nebude chtít… On už je dávno smířenej s tím, že nebudeme mít děti, a snad mu to ani nevadí. A mně utíká čas. Připadám si jak alkoholik, které­mu přímo před očima mizí jedna láhev vodky za druhou ve výlevce a on nemůže nic udělat… Jen bezmocně čumí.“

Čuměla jsem rovněž.

„A víš, co je na tom všem vůbec to nejdivnější?“

„No?“ otázala jsem se v hrůze, že by ze sestřiných úst mohlo vze­jít ještě něco podivnějšího než doposud.

„Že jsem se s Jáchymem vyspala kvůli děcku a teď si přeju, aby z toho nic nebylo… aby se to nepovedlo. Mělas pravdu, je to chlívák. A já vlastně vůbec nechtěla jinýho chlapa. Chtěla jsem toho svýho, ale takovýho, jakej byl před patnácti lety.“

„Což je technicky nemožný, stárneme všichni,“ namítla jsem.

„Ty mi nerozumíš… Ať si klidně stárne, ať plešatí a šediví a pupek ať se mu klidně nevejde do kalhot. To mi je jedno. Já jen nechci, aby rezignoval!“

„A řeklas mu to takhle?“

„Miliónkrát!“

„A co on?“

„Že už je ze všeho unavenej…“

„Třeba fakt je…“

„A myslíš, že já ne? Jen si prostě nemůžu dovolit sebevětší únavě podlehnout. Ten vlak, co stojí na peróně, je fakt poslední. Víc už jich nepojede! A on mi klidně vykládá, že ho sex na povel prostě nebaví. Jako bych to já někdy dělala pro zábavu!“

Vymačkala jsem ze sebe pár bezduchých utěšujících frází, ale ta poslední věta mi nešla z hlavy.

„Copak se dá sex provozovat jinak než pro zábavu?“ ptala jsem se večer v posteli Marka.

„Jasně. Ještě pro prachy,“ odpověděl a mě kdesi v útrobách zamra­zilo. Kontrolka se výstražně rozblikala.

Snaží se mi tím něco naznačit? Mluví snad o sobě nebo dokonce o nás?, uvažovala jsem a cítila, jak ruka, která mě objímá, spánkem těžkne, aniž by se vydala pod přikrývkou na průzkum.

Náš druhý dovolenkový večer! Já byla opět ušetřena vysvětlování, že jsem indisponovaná, ale nedá se říci, že bych to ocenila. Ale proč a jakým způsobem taky ocenit něčí nezájem, že…

Se stejnou urputností, s jakou se Sašena celé odpoledne vyhýbala Jáchymovu pohledu, vyhledávala ten můj.

„Tys to Markovi prozradila, co?“ sykla na mě před večeří.

„Ne,“ zalhala jsem.

Zavrtala se mi očima hluboko pod kůži.

„Tak promiň… možná jsem už vážně paranoidní…“

Ani ranou do zátylku by mě nemohla ochromit spolehlivěji než svojí omluvou. Bleskurychle mě zachvátily výčitky svědomí, což ještě prohloubi­lo rozladěnost, která se mě držela od předchozího večera jak klíště.

„Stalo se něco?“ všiml si Marek mé proměny.

Jo, stalo, chtělo se mi přiznat, vypovídat se, ulevit si. Stalo se to, že tápu, ničemu nerozumím, všechno je nějak nakřivo, obráceně, beze smyslu. Jako bych žila třiatřicet let v bublině a o skutečném životě neměla ani potuchy.

„Nic se nestalo,“ mlžila jsem jako obvykle. Ale do očí jsem se mu přitom nedívala.

„Víš co? Večer si sedneme, jen sami dva, a všechno to probereme,“ nenechal se ošálit.

Pocit vděku mě obalil konejšivě jak mateřská náruč, okamžitě jsem se začala těšit na pevnou náruč Markovu a chmury pozvolna vyprchávaly.

Proč mi to proboha vykládá?, ptala jsem se sama sebe a přitom nadá­le masochisticky naslouchala podrobnostem o náruživém, zničujícím vztahu k neznámé Kateřině. Zvědavost mě držela pěkně pod krkem, ani z čirého pudu sebezáchovy jsem nedokázala utnout přival jeho slov. A to jsme měli mluvit o Sašeně a mém černém svědomí!

„Jezdil jsem do Brna, jak jen to šlo, jedl jsem jen suchý rohlíky, abych měl peníze na cestu a něco pro nás… a ona se kolikrát ani neráčila dostavit domů na noc,“ stěžoval si. „Víš jak ses ptala na ty moje jizvy na ruce? Měl jsem období, kdy mně Katka dávala tak zabrat, že jsem si musel způsobit fyzickou bolest, abych si na chvíli odpočinul od psychické.“

Nevěřícně jsem na něho zírala.

„Já to ještě nikomu nepřiznal… Prostě jsem se tehdy několikrát šmiknul žiletkou, Katka v té době nechodila domů a když přišla tře­ba po týdnu, byla jak dělo.“

„A ty místo aby ses vykašlal na ni, vykašlal ses na divadlo, kde ti dali příležitost, a vrátil ses do Brna, kde pro tebe neměli angažmá,“ reagovala jsem podrážděně.

Představa příjemného večera mizela přímo úměrně s tím, jak mize­lo víno v Markových útrobách.

„Stejně se mi v Olomouci nelíbilo. To není žádný terno, zahrabat se skoro ve třiceti v oblastním divadle.“

„Jasně, mnohem pohodlnější je zahrabat se na volné noze. To totiž nemusíš dělat vůbec nic,“ namítla jsem, ale Marek jen mávl rukou a poznamenal cosi o princeznách, který neví ani ň o skuteč­ným životě.

„Já nedostala nic zadarmo,“ ohradila jsem se, „celej život tvrdě makám.“

„Být ženská a vypadat jako ty, perou se o mně už v Hollywoodu,“ usmál se shovívavě a znovu si nalil.

Jeho nadřazenost mě rozlítila: „Z čeho usuzuješ, že ženský mají v naší branži nějaký výhody?“

„Jasně že mají. A nejenom v naší branži. Většina šéfů, a tím pocho­pitelně myslím i režiséry a producenty, jsou totiž chlapi.“

„No a?“

„A ti vás zpravidla chtějí přefiknout.“

„Takže ty těm kecům o mně přece jen věříš?“

„Ale ne, já jen chci říct, že to, co ty, bych dokázal klidně taky, jen po mně holt neslintají žádní nadržení dědci, kteří by mi dali příleži­tost vyniknout… Já to viděl i u Katky, jak ta dokázala s mužskýma mávat.. .Chlapi jí zobali z ruky…“

„Nesrovnávej mě s ní!“ skočila jsem mu do řeči, vzteky bez sebe. Bylo nepochopitelné, že jsem dopustila, aby se debata stočila smě­rem do slepé uličky bezpečností rovnající se gangsterským ulicím v Brooklynu.

„Co se tak čertíš? Vždyť Katku ani neznáš. Náhodou je to slušná holka.“

Bylo to, jako by mi hlavu přidržel pod vodní hladinou. Zvedla jsem se, ještě stále přidušená bezmocí. Můj obrázek o Kate­řině, jejíž slovník by uvedl do rozpaků i fekální vozidlo, se neslučoval s termínem slušná holka ani vzdáleně. Ostatně Markovo předchozí líčení jejich vztahu rovněž neznělo jako pochvala.

„Na jeden večer byla dávka informací o té tvé Kateřině dostačují­cí,“ ucedila jsem ještě na odchodu, vší silou se nutíc do klidu.

„Kam jdeš?“ zakňoural.

„Jdu spát. A tobě bych radila totéž. Sotva stojíš na nohou.“

„Tak se podívej na sebe!“ zašklebil se arogantně.

Na sebe jsem se klidně podívat mohla a taky mi bylo jasné, co uvi­dím. Výraz plný zklamání, oči zalité slzami, vráska ponížení kolem úst. Opilá jsem nebyla ani náhodou. Taky nebylo z čeho, kromě dvou skle­niček skončily celé dva litry červeného v Markově žaludku, ne mém.

„Promiň,“ omluvil se hned vzápětí a pokorně mě následoval do pokoje. Byl jak neřízená střela, ale já přece hledala spíš pilíř, o který by se dalo opřít a na chvíli si vydechnout po namáhavé cestě, kterou jsem už léta absolvovala sama a ještě k tomu s nejedním závažím na krku.

Tak proč jsem se Marka tenkrát nedokázala zbavit, tehdy by to pře­ce ještě šlo… Nic skutečně pevného nás nespojovalo, jen jeho touha mě vlastnit a moje potřeba milovat a být milována.

„Slyšíš? Promiň!“ hučel do mě.

Neměla jsem sílu ani chuť pouštět se do dalších hádek, a tak jsem přikývla. Lítost nad zmařeným večerem, od kterého jsem si hodně slibova­la, svévolně produkovala další a další slzy. Už jsem se je nesnažila zadr­žovat, nebylo proč. Marek již tradičně usnul hned, jak ulehl do postele.

Probudila jsem se pozdě. Zmateně jsem se rozkoukávala po poko­ji, který mi připadal cizí a neosobní. Chvíli jsem si dokonce nebyla schopná vybavit, kde se právě nacházím.

„Filipe?“ zvolala jsem. Odpovědí mi bylo naprosté ticho. Hodinky ukazovaly pár minut před jedenáctou a vedle na posteli ležel vzkaz: Chovám se jako blázen. Možná proto, že tě bláznivě miluju. (Filip je se mnou, až se pro­budíš, tak mě prozvoň, zasloužíš si snídani do postele.) Tvůj zlobivec Marek. A vše bylo zase odpuštěno.

„Bylo to nádherný,“ zašeptal, odkulil se a začal prohledávat kapsy šortek, které měl pohozené vedle nafukovací matrace.

Doposud jsem prohlašovala, že kuřáky nejen nesnáším, tvrdila jsem dokonce, že se jich přímo štítím. Byl první výjimkou, a tak se mě při­rozeně dotklo, jak rychle touží zahnat moji chuť v ústech smradlavým kouřem.

„Měli bychom se vrátit… Sašena chodí brzo spát, nechci, aby muse­la Filipa hlídat do rána,“ nedokázala jsem skrýt rozmrzelost.

„Je teprve jedna a kromě tvé sestry je tam přece i Zita,“ namítl.

„Ta by se nedokázala postarat ani o křečka.“

„Ani o spícího křečka?“ zasmál se.

„Jo, to asi jo. Jenže Filip není křeček,“ obořila jsem se na něho a začala se oblékat.

„Tobě se to nelíbilo?“ hodlal udělat z mého syna zástupný problém.

„Kouření se mi nelíbí,“ zavrčela jsem.

„Tak víš co? Já kvůli tobě přestanu! Tohle je moje poslední kra­bička…“

Zarazila jsem se. Těžko teď už dokážu posoudit, zda jsem jeho nabídku nechtěla přijmout, protože mi přišla příliš omezující jeho svobodu, anebo proto, že jsem tušila, že slovo nedodrží a já budu zklamaná.

Vzpomínám, že jsem zaprotestovala: „Neříkám, že musíš přestat kouřit. Jen se mi nelíbí, že si zapaluješ dvě vteřiny po milování.“

„Když říkám, že přestanu, tak přestanu,“ prohlašoval vehementně, už chybělo jen, aby se začal bít v hruď. „Kouřím od šestnácti a rovnou ti říkám, že bych nikdy kvůli nikomu jinýmu nepřestal. Ale tobě doká­žu, jak tě mám rád.“

Bála jsem se: „A nechceš přestat až po dovolené?“ „Ne. Dokouřím tuhle krabičku a další si nekoupím. Máš radost?“ Přikývla jsem, ačkoliv jsem žádnou radost nepociťovala. Jen strach, čím budu muset jeho nekuřáctví zaplatit. Pokud ovšem bude zač platit.

„Musíme odjet domů už dnes, v práci jsem holt nepostradatelná,“ oznámila mi s povzdechem Zita a já pocítila úlevu.

Zastyděla jsem se. Byla to moje nejlepší kamarádka, prošly jsme spolu pubertou, láskami i všemi průšvihy, které dospívání provázejí. A teď jsem ráda, že ji nebudu mít na očích, protože vím něco, co by bylo mnohem pohodlnější nevědět? Co se to se mnou děje?

„Ale měly bychom ještě hodit řeč, ne?“ navrhla.

Zatrnulo mi při pomyšlení, že něco tuší, ale ona se vyptávala pou­ze na Marka.

„Vím, že to není chlap pro mě,“ připustila jsem. „Ale když já mám dojem, že mě potřebuje. A taky potřebuje, aby ho měl někdo hrozně moc rád. Každýho chlapa moje láska vždycky svazovala, dusila. Mám dojem, že Marek ji jako jedinej ocení.“

„Jen aby ji dokázal i opětovat,“ ušklíbla se Zita. „A taky nevím, jest­li je láska tou správnou terapií na alkoholismus. Nic si nenalhávej. Za ten týden jsem viděla dost na to, aby mi bylo jasný, že má s chlastem problém.“

„Protože je v blbé životní situaci. Jak se postaví na nohy, už nebu­de pití potřebovat,“ namítla jsem. „Vzpomeň si na mě, když se Hon­za vrátil ke své ženě a já se dověděla, že je s ním už několik měsíců těhotná. Utápěla jsem žal v pití pěknejch pár týdnů.“

„Jo, ale Marek vypadá na to, že ho v něm utápí pěknejch pár let. Buď opatrná!“

„Díky,“ špitla jsem.

„Jo, a ještě něco. S Jáchymem si nedělej starosti. Já to vím.“

„Ty víš, že… že…“ nedokázala jsem ze sebe tu ohavnost vysoukat.

„.. .že… že,“ zasmála se. „Že se vyspal s tvojí sestrou. Je to hroznej děvkař a bohužel ani žádnej inteligent. V posteli slabej průměr a pokecat si s ním taky nemáš o čem. Už jsem rozhodnutá to s ním skoncovat.“

„A jak je ti?“

„O mě se neboj, to spíš o Sašenu. Se vzornejma paničkama vždyc­ky děsně zacloumá, když je ošoustá takovej nějakej Jáchym…“

„Myslím, že to nehrozí. Je sice usmýkaná stereotypem, ale o Vác­lava asi přijít nechce,“ řekla jsem a nejraději bych Zitu objala. Byla to snad první ženská na světě, která si dělala o sokyni starosti, místo aby jí vyškrábala oči.

„Jo, Václava by bylo škoda. Je to jedinej slušnej chlap, kterýho znám. Nemá náhodou bráchu? Pro případ, že bych se jednou chtěla usadit?“

„Ty se nikdy nebudeš chtít usadit,“ namítla jsem.

„Myslíš?“ Zeptala se tak zvláštním, částečně pochybovačným a částečně jako­by znaveným tónem, že jsem si najednou už nebyla jistá vůbec ničím.

Jako bych si na letošní dovolenou zapomněla s sebou přibalit sle­pecké brýle. Moji nejbližší bez nich nebyli těmi, za koho jsem je celý život pokládala, a pevná zem pod nohama se mi měnila v pohyblivý pás. Jen ztěží se mi dařilo udržovat balanc.

Pozorovala jsem vodní skútr, který se nebezpečně rychle vzdalo­val ze zorného úhlu, a žaludek mi ždímal strach. Filip se křečovitě při­držoval Marka a v ochranné vestě vypadal jak medvědí mládě.

Nechala jsem svoje jediné dítě napospas řidičskému umění chlápka, který doposud viděl vodní skútry a moře jedině v televizi, svěřila jsem svého chlapečka kusu pogumovaného hadru s dvěma šňůrkami a ventilkem jen proto, že jej výrobci nazývají ochrannou vestou! A přitom celou svou bytostí pochybuji, že by ho dokázala před čímkoliv ochránit…

„Neboj, zdá se, že to má Marek pevně v ruce, nic se jim nestane,“ nepřestávala mě překvapovat Sašena.

„Já se bojím pořád,“ přiznala jsem. „Kdybych přestala pociťovat strach, určitě zjistím, že je to tím, že už nežiju.“

„Ty seš ale knedla,“ zasmála se. Úsměv jí slušel natolik, že se mi nechtělo setřít jí ho z tváře, i když právě nastala ideální příležitost ke sdělení, že večer přijede náš otec.

„Volal táta,“ řekla jsem.

Moje sestra ztuhla jak březí samička v ohrožení.

„Přijede nás navštívit… asi se na pár dnů zdrží. Neprozřetelně jsem mu prozradila, že Zita odjela dřív a my tady až do soboty máme vol­ný pokoj.“

„Předpokládám, že nepřijede sám.“

„Předpokládáš správně. Zuzku pochopitelně bere s sebou.“

„Nesnáším ji,“ přiznala Sašena.

„Já vím… ale ona není tak špatná. Kdybys ji líp poznala, zjistíš, že je to docela milá holka,“ šlápla jsem do starého rodinného problému jak do kravince.

„No, právě!“ odfrkla Sašena., Je to ještě holka! Vždyť je mladší než my! Beztak mámu utrápil. Raději umřela, než by se dívala na ty jeho stále mladší milenky.“

„Blbost. Nikdo nedostane rakovinu z toho, že mu zahýbá manžel,“ utnula jsem sestřiny výlevy, které už jsem znala nazpaměť a mohla je klidně dovykládat za ni.

Máminou smrtí začal vlastně náš první skutečný konflikt. Jako bychom se do té doby plavily na společné kře, která v den, kdy si otec sbalil své kufry a vypadl k dlouhonohé Zuzaně, rupla vpůli. A pak už nás mohutný proud událostí unášel každou jiným směrem.

„Je to parchant! Jemu se vlastně hodilo do krámu, že umřela! Mož­ná na to dokonce čekal!“ nemohla tehdy Sašena otci odpustit, že nad máminou rakví dostatečně netruchlil.

„Křivdíš mu. Neklapalo jim to dávno předtím, než máma onemocněla. A pak když už se to stalo, přišlo tátovi nemorální opustit ženskou, kte­rá umírá,“ zastala jsem se ho. A to Sašena nedokázala odpustit mně. Dvě poloviny naší kry se vzdálily natolik, že šance na opětovné spo­jení byla mizivá. A přesto mi cosi říkalo, že teď by se to mohlo podařit. Sestřinou nevěrou a Markovým bezděčným přispěním jsme se dostaly tak blízko k sobě, jak už celé roky ne.

„Co kdybys tátovi zkusila dát ještě šanci? Je to jeho život, měl prá­vo s ním naložit, jak uznal za vhodné,“ přimlouvala jsem se.

„A já mám zase právo myslet si o jeho způsobu života své, ne?“ zeptala se, ale její hlas nezněl ani trochu odmítavě. Jako by jí přišlo vhod, že ji přemlouvám, jako by se s otcem sama chtěla udobřit a jen čekala, až ji někdo popostrčí.

Využila jsem jejího smířlivého rozpoložení: „Jasně, že máš prá­vo si myslet, co chceš. Ale nahlas ty svoje úvahy prosím tě před tátou neříkej.“

„Vynasnažím se,“ slíbila. A bylo to mnohem víc, než jsem čekala…

„Mám se ho bát?“ reagoval na zprávu o plánovaném příjezdu otce Marek.

„Proč by ses ho měl bát?“ podivila jsem se.

„Žádnej otec nevidí rád chlápka, kterej mu spí s dcerou.“

„Ale když je té dceři třiatřicet a je svobodná matka, tak to poněkud mění situaci, ne?“ musela jsem se smát, jak byl vyplašený. Ani náhodou by mě nenapadlo, že si bude dělat se setkání s mým otcem takovou hlavu.

„Chtěl bych se mu líbit.“

„A proč, prosím tě?“

„Protože je na tobě vidět, jak moc ho máš ráda,“ řekl a v tu chvíli byste pod sluncem sotva našli šťastnější bytost, než jsem byla já. Ať měl Marek třeba miliony chyb, uměl polaskat dušičku jako nikdo další. A právě za tuhle schopnost vcítit se, jsem ho od samého začát­ku milovala a nepřestala dodnes, i když podobně jako polaskat, umí dušičku i potrápit.

A bohužel nejen tu dušičku…

Už když vystoupili z auta, bylo jasné, že je zle. Sašena byla bledší než měsíční prach, stála jsem vedle ní a vnímala, jak jí nohy vrůstají do země a ona není schopná jediného pohybu. Oči­ma jsem hledala pomoc u Václava, ale žádné odezvy jsem se nedočkala.

„Ahoj, holky moje,“ hlaholil otec prostoduše. Asi si vůbec neuvě­domoval, co právě způsobil. Dala jsem mu pusu a toporně představila Marka.

„Ještě že jsme uskutečnili tu přepadovku,“ zachechtal se táta. Jinak by vás Regina zatajila, podobně jako všechny vaše předchůdce,“ pra­vil zasvěceně, čímž se pokoušel vzbudit dojem, že snad vlastní uce­lený seznam mých bývalých známostí. A přitom jediné, co doopravdy věděl, bylo, že mám s někým dítě. Pokud ovšem nevěřil na nepo­skvrněné početí…

„A tohleto je Zuzka… tátova manželka…“ ignorovala jsem jeho bodrost s vědomím, že to má být pouze zástěrka rozpaků, které zřej­mě pociťuje.

„Regina je vůbec velká tajnůstkářka,“ snažil se k uvolněné atmo­sféře přispět i Marek. „Mně zase například neprozradila, že má tak pěknou macechu.“

Chytila jsem Sašenu za loket, zdálo se, že každým okamžikem omdlí.

„Tys to věděla?“ zašeptala mi do ucha.

„Blázníš? To bych ti přece řekla!“ ohradila jsem se.“A nechápu, proč mi to aspoň nenaznačil do telefonu. Přece není tak natvrdlej, aby mu nedo­šlo, že tohle není zrovna překvapení, který bychom ocenily.“

„Já ho tedy rozhodně ocenit nedokážu,“ pravila Sašena a bylo znát, že pomalu nabývá ztracenou rovnováhu. Bylo mi jí líto, dokonce jsem si v tu chvíli vyčítala, že jsem otci odpo­ledne zase dělala advokáta.

„Tajnosti v téhle rodině vůbec nějak frčí,“ obrátila se Sašena k Mar­kovi a na vysvětlenou doplnila: „My s Reginou například vůbec netu­šily, že budeme mít bratříčka nebo sestřičku, že jo táti…“

Zdálo se, že si otec s Markem rozumí až příliš. Zatímco Václava nedokázal přijmout za celých patnáct let, co byl jeho právoplatným zetěm, Marka si oblíbil za patnáct minut. Dokonce natolik, že mu ihned nabídl tykání.

Pokud mě paměť neklamala, Vašek si tykání vysloužil, až když umřela máma. Sašena tehdy otcův krok ohodnotila jako lezení do zadku a přísně svému muži zakázala, aby na tykání přistoupil. Tím pádem zůstal u vykání dodnes.

„Prosím tě, neuraz se… ale co je ten tvůj Marek zač?“ překvapila mě večer v kuchyňce Zuzana.

„Netuším, co bys chtěla slyšet…“

„Ani vlastně sama nevím… Dalo mi dost práce, abych tvého tátu odtáhla od všech těch kamarádíčků z golfu, se kterýma chlastával první ligu. A ted sedí na terase s Markem a načali už druhou láhev whisky…“

Zuzanina informace mě nepotěšila. Všimla si toho a pochopitelně, že si moje rozladění vyložila mylně:,.Neboj, já tím nechtěla říct, že by tvůj táta byl nějakej notorik. Jde spíš o naše manželství. Odmítám trávit večery v bačkorách u televize a čekat až se vrátí z flámu někdy nad ránem.“

Nebála jsem se o tátu a bylo mi šumafuk, jak tráví večery jeho mla­dá manželka.

Šlo mi o Marka, o naše večery, o náš vztah. A Zuzana byla ještě ke všemu oproti mně ve výhodě, aniž o tom měla tušení. Táta totiž měl mile užvaněné opičky, zatímco Marek býval nedůtklivý, nabroušený, sebelítostný, místy až plačtivý, ublížený, arogantní a někdy i hašteřivý.

Pár měsíců poté, bych tento výčet ještě doplnila o agresivní a suro­vý, ale o tom jsem pochopitelně tenkrát ještě neměla ani zdání.

„Chystám pro ně obložený chleby, Filip už spí. Jak to dodělám, zajdu ty dva zkontrolovat,“ řekla jsem.

Trochu ostýchavě mi nabídla pomoc: ,.Nastrouhám sýr… nebo můžu nakrájet okurky a rajčata…“

„Okurky došly,“ odvětila jsem mnohem chladněji, než jsem měla v úmyslu. Nebyla to její vina, že se Marek opět opíjel. Dokonce to nebyla ani tátova chyba. Marek by si důvod k napití vždycky našel, na to pomoc rozhodně nepotřeboval.

„Ty se na mě taky zlobíš kvůli tomu miminu?“ zeptala se plaše Zuzana.

Nezasloužila si, abych na ni byla protivná. Byla to milá, hezká hol­ka, která učila děti na lidové škole umění hrát na flétnu, a bylo pocho­pitelné, že jakmile se jí přehoupla třicítka, zatoužila po dětech vlastních.

„Čekala jsem, že bude naštvaná Saša, ne ty…“

„Já přece nejsem naštvaná,“ ujistila jsem ji nepřesvědčivě.

Zkoumavě na mě pohlédla.

„A pokud se ti naštvaná zdám, tak mi věř, že nejsem naštvaná na tebe. I když se přiznám, že mně tvoje těhotenství vyrazilo dech. Táto­vi už bude přece brzo šedesát!“

„No jo, jenže mně je teprve jedenatřicet.“

„Ale to sis měla uvědomit dřív, než sis ho vzala, ne?“

„Jsme spolu deset roků. Tehdy jsem tak daleko do budoucnosti nebyla schopná dohlédnout. Stačilo mi, že jsem s ním. Teprve posled­ních pár let jsem si začala uvědomovat, že mi něco podstatného v živo­tě chybí.“

Znělo to logicky. Dospíváme, vyvíjíme se, slevujeme a po něčem toužíme všichni. A rozum často necháváme stranou. Já sama toho byla zářným příkladem, milé Zuzaně jsem rozhodně neměla právo cokoliv vyčítat.

„To je nechutný, jak kolem ní pořád hopsá, tajtrdlík jeden pupkatej,“ ucedila na pláži Sašena.

„Žehlí si včerejší vroubek,“ řekla jsem a trochu Zuzaně záviděla. Otec se od rána mohl v péči o ni přetrhnout. Marek ještě vyspával.

„Kdyby byl o dvacet let mladší, asi by to působilo dojemně, ale takhle…“

„On si myslí, že je o dvacet let mladší… Všimla sis, že si barví vlasy?“

Sašena se zasmála: „A nejen vlasy.. .Vašek na záchodě zmerčil, že si náš drahý papínek barví i chlupy v rozkroku!“

„Nekecej“ vyprskla jsem smíchy a poněkud si v duchu opravila obrázek o švagrovi. Vždycky jsem ho měla za obrovského suchara. Ani by mě nenapadlo, že by se někdy mohl vyjadřovat o ochlupení mého otce či kohokoliv jiného. Letošní dovolená přinášela jedno pře­kvapení za druhým.

„Nepřijde ti divný, že budeš mít sourozence o několik let mlad­šího, než je tvůj syn?“ zeptala se najednou Sašena a slzy jí tekly po tvářích.

„Já vím, že je to pro tebe těžký,“ povzdechla jsem., Ale jsem si jistá, že se taky dočkáš. A aspoň se to narodí ve správným pořadí. Prvně sourozenec a pak vlastní dítě, ne?“

Vděčně se na mě usmála: „Zní to moc hezky, ale já už přestávám doufat…“

„Většina šťastných událostí přichází právě v době, kdy už jsme dáv­no přestali doufat,“ řekla jsem, aniž bych měla něco konkrétního na mysli.

Sašena si však moji větu vyložila jednoznačně:, Asi teď mluvíš o Markovi, co?“

Uvědomila jsem si, že o něm mluvím stále. Dokonce i mimoděk. Zabydlel se v mém podvědomí nezvaně jak nevítaný bratránek z ciziny.

„Vím, že jsem od začátku kvůli Markovi dost vyváděla… a kri­tizovala tě za něho. Po té příhodě s Jáchymem si asi budeš myslet, že do toho mám nejmíň co mluvit, ale já mám o tebe strach. Marek možná není zlej člověk, ale je to chodící pohroma… Věř mi.“

Věřila jsem jí do puntíku. Moje intuice se ubírala shodným směrem, ale na zařazení zpátečky už bylo příliš pozdě.

Marek – to byl neznámý virus, který napadl můj organismus a na který prozatím neexistoval spolehlivý lék. Nezbývalo než doufat, že si moje tělo samo včas vytvoří potřebné protilátky.

Jako by úvahy o protilátkách vycítil, přišoural se, pokora sama. „Včera jsem to asi přehnal, že?“

„To musíš vědět sám,“ hodlala jsem tentokrát co nejdéle vzdorovat.

Do pokoje se totiž připotácel až za svítání, mobilem prozváněl Kateřinu, se kterou prý okamžitě potřeboval cosi vyúčtovat, odmí­tl si svléknout ušmudlané džíny a těsně před usnutím konstatoval, že i můj otec je toho názoru, že ženským se nesmí příliš ustupovat.

„Když já si toho ze včerejška moc nepamatuju,“ přiznal.

„Zato já si to pamatuju!“

„Byl jsem protivnej ?“

„Především jsi byl zase úplně na šrot,“ zavrčela jsem, ale to už se k nám blížil táta.

„Zajdem najedno nebo máš zaracha?“ přesně zacílil na Markovu mužskou čest.

Místo Marka mi tedy měla postačit esemeska, kterou poslal zhru­ba půlhodiny poté, co odkráčel s mým povedeným tatínkem na Karlovačko: Promiň, ale musis uznat, ze tvemu tatovi se neda odmitnout. Vratim se brzy a uz se od tebe nehnu, lasko.

A kupodivu slovo dodržel. Alespoň první část slibu. Za slabé dvě hodinky byli oba zpátky, celí rozjaření.

„No, jo… chlapci doplnili hladinku,“ okomentovala jejich stav Zuzana, která to zjevně s mým otcem rovněž neměla snadné. Se svým vybouleným břichem pod letními květovanými šaty na ramínka vypadala bezmocněji, než kdyby stála na pláži docela nahá. Zřejmě se jí zželelo i Sašeně, neboť si pohotově přisadila: „Byl mizerným otcem nám dvěma, bude i třetímu dítěti. Byl mizerným manželem naší mámy, je mizerným manželem tvým… chlapa nepředěláš…“

Přikývla jsem: „Moje kamarádka Zita vždycky říká, že mnohem jed­nodušší, než chlapa převychovat, je vyměnit ho… Tak se tím řídí a má větší spotřebu mužských jak papírových kapesníčků…“

„Á, tady jsou tři nejdůležitější ženy mého života… a pěkně pohro­madě. To rád vidím,“ vstoupil nám do hovoru otec. „Copak probírá­te dámy? Nějaký nový recept na mramorovou bábovku?“

„Kdepak na bábovku,“ zašklebila se Sašena. „Probíráme nový, zaručený recept na spokojený život.“

„Tak sem s ním!“ zahlaholil.

„To je jen pro ženský.“

„Ale slyšet bych ho snad mohl, ne?“

A Sašena jízlivě ucedila: „No přece stát se lesbičkou…“

„To je ale zvláštní, jak jsou z tebe ty cigarety pořád ještě cítit…“ nadhodila jsem bezelstně ještě téhož večera.

„Ale já nekouřím! Chceš tím snad naznačit, že mi nevěříš?“ zle se osopil a takřka štítivě se ode mě odtáhl. „Tak to potom opravdu nechá­pu, proč se na to nevykašlu, když to vlastně nemá žádnej smysl! Roz­hodně by mi bylo líp.“

„Promiň… samozřejmě že ti věřím. Jen mě prostě udivilo, že jsou z tebe cítit ještě víc jak po týdnu.“

„Už o tom nebudeme mluvit!“ vyštěkl a odešel z pokoje.

Zůstala jsem omráčeně sedět na posteli a zírala do tmy. Marek byl náladovější než šestinedělka. Možná je to nedostatkem nikotinu, napadlo mě a šla jsem se po něm podívat. Nehodlala jsem pohřbít vidmu pěkného večera kvůli nesmyslnému nedorozumění. Po Sašenině výstupu na pláži byl Marek pozorný a milý, navečer si šli s Filipem zakopat s balonem a po večeři a jednom jediném pivu mi zašeptal, že Filipa uloží a počká mě v posteli. Těšila jsem se a bylo mi líto, jak jsem všechno málem pokazila.

Nakoukla jsem do kuchyňky, nikdo tam nebyl. Měla jsem naléhavou potřebu říci Markovi něco milého. Že mu věřím, že si jeho odříkání vážím a že ho jeho slibu ohledně kouře­ní zbavuji. Nechtěla jsem, aby se trápil, přála jsem si, aby byl spo­kojený.

Celý dosavadní život jsem vlastně nejvíc toužila po tom, učinit někoho šťastným. Moje kariéra i občasné úspěchy byly druhořadé. Jako správná šedivka putička domácí jsem prahla po těch nejobyčejnějších věcech, které život nabízí. Rodina, teplé večeře a usínání v přitulení jako dvě lžíce v příborníku.

Na druhý pokus jsem Marka našla. Dřepěl na terase, zády opřený o stěnu a koukal do tmy. V tu chvíli už jsem správně předpokládala, co tam dělá, ale zoufale jsem si přála, abych se mýlila.

„Marku?“

Otočil se a vyfoukl kouř nosem.

„Věděla jsem to,“ vzlykla jsem a vrátila se do pokoje.

Mohla jsem si tisíckrát v duchu opakovat, že jsem Marka nenača­pala s milenkou, nýbrž pouze s cigaretou, ale bolelo to jak prasklý vřed. A všechen ten hnis se valil ven a já se jím dávila a zalykala… Proč jen kdy vypustil z úst větu: Dokážu ti, jak tě mám rád! Kdyby si nechal zadní vrátka ve formě zlehčujících slovíček jako pokusím se nebo budu se snažit… Nebo kdyby alespoň přišel a přiznal, že se přecenil a že s tím pito­mým zlozvykem nedokáže tak snadno skoncovat, jak si představoval.

Všechno by bylo lepší než kouřit tajně, za mými zády a ještě ze mě dělat hlupáka.

Všechno by bylo lepší než podvádění a lži – dvě věci, které nejsem a zřejmě ani v budoucnu nebudu schopná odpouštět.

Přišel zpět do pokoje chvíli po mně: „Tak co tady bulíš, když jsi to věděla? Na mě divadlo hrát nemusíš, máš přece divadelní prázd­niny.“

„Nechci se o tom bavit,“ hlesla jsem a přetáhla si peřinu přes hlavu.

Rázem ji ze mě strhnul: „Přestaň ze sebe dělat ublíženou chudin­ku. Copak se ti stalo tak hroznýho? Tak jsem si zapálil jednu cigare­tu, no…“

„A kdepak jsi tu jednu cigaretu asi tak vzal, když v celém penzio­nu není jedinej kuřák a tys přece dokouřil minulý týden krabičku a další si nekoupil?“ nechala jsem se vtáhnout do debaty, ačkoliv jsem se zapřísahala, že právě tohle nesmím dopustit.

„Pár cigaret jsem si prostě odložil… na horší časy. Je to takovej můj zvyk.“

„A náhodou jsi mi o nich zapomněl říct, že?“

„No, mě vlastně ani nenapadlo, že bych ti to měl říkat.“

Co bych to nepřiznala, zviklal mě. „A proč jsi teda v neděli tak skuhral, že máš už jen dvě cigarety, že si je musíš šetřit? A tu poslední jsi málem oplakal… Proč bys to dělal, kdybys měl schovanou železnou rezervu, jak říkáš?“

„A proč ty ses klidně dívala na to, jak bez cigaret trpím, a neřekla, ať si zapálím?“ vyštěkl.

„To snad nemyslíš vážně! Copak jsem to byla já, kdo přišel s tím slavným důkazem lásky?“

Nereagoval.

Pitvořila jsem se: „ Miláčku, není nic, co bych pro tebe neudělal! Kdy­bys potřebovala, tak ti dám svoji ledvinu. Ha?! To jsou snad moje slova?“

„Klidně bych ti tu ledvinu dal, za tím si stojím.“

„To jsou kecy, protože víš, že pravděpodobnost, že kdy budu potře­bovat ledvinu a bude se mi hodit právě ta tvoje, je nulová.“

„A tak ses rozhodla prověřit si mě tím, že mi zakážeš kouřit?“

Nechápala jsem, jak může všechno takhle překroutit a otočit proti mně. Člověk aby si při každém rozhovoru s ním raději pořizoval mag­netofonový záznam., Já jsem ti zakazovala kouření, jo?“ ještě jsem se potřebovala ujistit, že mě sluch nešálí.

„No, sice nepřímo, ale dá se říci, že ano,“ trval na svém, čímž mě pomalu ale jistě doháněl k šílenství.

„Nenávidím lhaní!“ zvýšila jsem hlas. „Tak aby bylo jasno, já tě nao­pak od toho pitomého slibu zrazovala…“

„Jasně, já si to pamatuju. Řekla jsi, ať klidně kouřím, jen když to nebu­de bezprostředně po milování. Takže nechápu, proč je celej tenhle hum­buk. Zapálil jsem si snad po milování? Ne. Tak mi dej pokoj.“

A přesně v tu chvíli mě poprvé napadlo, že bych ho dokázala zabít.

„Tak tady je máš, můžeš si je klidně spočítat…“ hodil mi ráno do postele zmuchlanou krabičku a v ní šest pokroucených cigaret. Byla to jiná značka, než ta, se kterou minulý týden údajně skoncoval, a ciga­rety vypadaly, jako by na nich spával.

„Ty se budeš učit kouřit, mami?“ připomněl mi svoji přítomnost Filip a já okamžitě spolkla jadrnou poznámku.

Na Marka jsem se po bezesné noci ještě nedokázala ani podívat, a tak jsem svoji odpověď směřovala výhradně k Filipovi: „Kdepak brouč­ku. Nebudu se učit kouřit. Marek se bude učit nekouřit. Možná…“

„Určitě,“ opravil mě Marek důrazně, vlepil mi pusu a chytil za ruku. Moc dobře věděl, že před synem žádné scénky dělat nebudu. Náš spor považoval tímto za vyřízený. Snažila jsem se o totéž, ale kdesi uvnitř těla mi zůstal viset malý, tvrdý kamínek Markovy zrady.

A dnes už těch šutrů s sebou vláčím tolik, že bych si klidně mohla otevřít kamenolom.

„Kdo to má vlastně zítra přijet?“ vyptával se otráveně, jako by mu penzion patřil. I Václav, kterého málokdy něco překvapí, zvedl udi­veně obočí.

„Už jsem ti to přece říkala… Květa Chuchmová s dcerou a Aleš Krát­ký s dvojčatama…“

Marek se zaškaredil: „Chrápou spolu, co?“

„Děje se něco?“ ignorovala jsem jeho vulgární výpad.

Václav beze slova opustil kuchyň, ale i tak mi bylo nepříjemné, čeho se stal svědkem.

„Co by se mělo dít… jen jestli si vzpomínáš, jak jsi nedávno vehe­mentně zastávala názor, že ženský nedělají kariéru přes postel. A to je mi ale prapodivná shoda okolností, že přijede pan režisér a hereč­ka z toho samého divadla, oba bez partnerů…“

„Co ti pořád vadí?“ umínila jsem si, že tentokrát se do žádné hád­ky nenechám zatáhnout.

„Víš co mi vadí?“ zuřil.

„Ne, nevím. A proto se tě na to ptám.“

„Vadí mi pokrytectví!“

„Tak já jsem podle tebe pokrytec?“ žasla jsem, kam jsme se to opět dostali.

„Jo, seš. Máváš kolem sebe pravdou jak prvomájovým praporem, nasazuješ mi psí hlavu za pár cigaret, ale postelovej kariérismus ti nevadí.“

„Květa je pět let rozvedená, může si spát s kým chce…“

„Květa je především pěkná kráva,“ zahučel, třískl dveřmi a byl pryč.

„Tak a teď mi řekni, co se stalo…“ vyzvídala Sašena poté, co ini­ciativně zařídila, aby Václav vzal Filipa na zmrzlinu a na šlapadla.

„Je to magor… Měla jsem se mu vyhnout širokým obloukem,“ kňučela jsem.

„Ne, že bych s tebou nesouhlasila… jen mi řekni, co ti provedl. Vašek už cosi naznačoval, ale nevím tomu hlavu ani patu…“

„Ono to žádnou hlavu ani patu totiž nemá!“ vzlykla jsem a sezná­mila sestru s obsahem rozhovoru.

„Žárlí, to je jasný.“

„Na Květu?!“

„Ne, žárlí na úspěch… i na ten tvůj. Na to můžeš vzít jed.“

Dovedu si představit, co se vám asi teď honí hlavou… Proč jsem s Markem zůstala? Proč jsem měla chuť mu pomoci, ochránit ho? Proč jsem všechny jeho chyby od samého začátku omlouvala? Nevím. Přesně to nedokážu vysvětlit. Museli byste ho vidět, když se pokaždé připlazil jak spráskaný pes. Museli byste vidět ty jeho oči, když si sypal popel na hlavu, museli byste slyšet tón hlasu, kterým mě třeba stokrát dokola ujišťoval, jak moc mě miluje…

A já přece tolik potřebovala, aby mě už konečně někdo pořadně milo­val… Je to opravdu tak nepochopitelné? Oddechla jsem si příliš brzy, křičela jsem hop dávno před samot­ným skokem a přestala jsem být ostražitá – to byly zásadní chyby posledního, rozlučkového večera v Chorvatsku.

„Jestli dneska zase bude předvádět, jaká je intelektuálka, tak už ji fakt pošlu někam,“ oznámil mi Marek ještě v pokoji.

Nebrala jsem ho vážně. Celý týden se choval ke Květě zdvořile, nedá se říci, že přímo přátelsky, ale rozhodně přinejmenším slušně. Přede mnou si sice nebral servítky, ale úzkostlivě si hlídal, aby ho nezaslechl Filip.

„Poslední večer už to nějak přežiješ, ne?“ usmála jsem se a poda­la mu láhev francouzského koňaku, který jsem měla pro tu příležitost schovanou.

„Není to škoda? Mohli bychom s sebou vzít víno a ten martell vypít spo­lu, co říkáš? Pro Květu a Krátkýho je to zbytečně moc dobrý pití,“ navrhl. Doufala jsem, že vtipkuje.

„Pojď už… Všichni jsou dávno na terase,“ popohnala jsem ho.

„A co s tím koňakem? Mám ho teda brát?“ musel mi ještě dokázat, že nevtipkoval.

„Rozhodně,“ odvětila jsem, pevně odhodlaná nenechat si posled­ní večer ničím zkazit. A pak mě napadlo, čím udělat radost Markovi.

„Víš co? Běž napřed. Ještě si dojdu na záchod,“ vystrkala jsem Marka ze dveří a zalovila v postranní kapse jeho kufru, kam jsem teh­dy po hádce před jeho zraky uložila tu zatracenou krabičku cigaret.

Nekouřil už deset dnů. Pokaždé, když se mi vzdálil z dohledu, na mě potom dýchl se slovy: „Tak jakej jsem?“

Byl skvělej, úžasnej a já se tím netajila… jeho dech byl cítit maxi­málně žvýkačkami, které z pusy vyndával jen na spaní.

Samozřejmě že tenkrát už nešlo o nějaké pitomé cigarety nebo snad dokonce testování Markovy vůle, z cigaret se stal jakýsi symbol zno­vu obnovené důvěry. Upínala jsem se k Markovu nekouření jak smrtelně nemocný ke své­mu lékaři.

To Marek vhodil na jednu misku vah cigarety a na druhou mě, já si takový souboj nezvolila. Ale když už jsem do něj byla zatažena, hrozně moc jsem si přála zvítězit. Tak moc, že jsem se podvědomě bála zkoušku protahovat. Nekouřil víc jak týden… to mi jako důkaz mělo stačit.

Byla jsem rozhodnutá donést mu cigarety na večírek, zbavit ho do budoucna jeho slibu a co nejrychleji na celou záležitost s kouřením zapomenout. Jenže…

„Kde jsi byla tak dlouho?“ snažil se mi dát najevo, jak mu bylo beze mě tu čtvrthodinku smutno. Obvykle mě to potěšilo, tenkrát jsem to ani pořádně nevnímala. Otáz­ku jsem vyhodnotila jako naprosto formální mazání medu kolem úst a místo odpovědi ho požádala, aby se mnou zašel do kuchyně pro jednohubky a salát, které jsem připravila už před večeří.

Ochotně se zvedl a následoval mě, což mě jen utvrdilo v předpo­kladu, že jsem se dokázala chovat naprosto přirozeně, ačkoliv mi bolest rvala vnitřnosti na kusy.

„Podívala jsem se do té krabičky, co jsi mi dal, a chybí tam pět cigaret,“ vpálila jsem mu mezi oči, jakmile jsem za námi přibouchla dveře.

„Tak ty mi lezeš do věcí?“ ušklíbl se.

„Nelezu ti do věcí,“ ohradila jsem se rozzlobeně. Už to tady bylo zase! Kdykoliv se měl zodpovídat z čehokoliv nečestného, začal osočovat mě. „Chtěla jsem ti ty cigarety donést na dnešní večírek jako překvapení… „

„No tak kde je máš?“

„Říkám ti snad jasně, že tam pět cigaret chybí… takže jsi mi opět lhal!“

„Nelhal!“ bouchl pěstí do stolu a odešel z kuchyně.

Na tohle já nemám sílu, úpěla jsem tam opřená o kuchyňskou lin­ku a vtom vrzly dveře a Marek se vracel: „Potřebuješ psychiatra! Je jich tam přesně šest.“

Dala bych krk za to… co krk! Vsadila bych Filipův život na to, že ještě před chvílí byla v krabičce cigareta jen jedna.

„Chceš mi snad namluvit, že nerozeznám jednu od šesti?“ křičela jsem. A bylo mi v tu chvíli úplně lhostejné, jestli nás uslyší až na terase.

„Ne, to ne… Zřejmě ses nepodívala pořádně!“

„Nedělej ze mě idiota!“

„To není zapotřebí. Na to si stačíš sama,“ uplivl jedovatě., Jedna cigareta zůstala v krabičce, zbytek byl rozsypaný v kufru.“

Zarazila jsem se. Co když už opravdu blázním?

„Na, můžeš si je přepočítat. Já nekouřím. Neříkám, že mě to těší, ale když je pro tebe tolik důležitý vidět mě trpět, respektuju to.“

Jak omámená jsem natáhla ruku po krabičce a otevřela ji. Měl prav­du, bylo jich tam šest. Ale nebyly to tytéž zprohýbané, pokroucené cigarety. Tyhle byly naprosto nepoškozené. Miska vah se zhoupla v můj neprospěch. Prohrála jsem.

„Spokojená?“ zeptal se útočně a já jen přikývla.

„Tak pojd ke mně, ty můj Pakýšku,“ objal mě a zašeptal:,,Nikdy jsem nikoho neměl tolik rád jako tebe.“

Odtáhla jsem se: „Už mi to neříkej.“

Zatvářil se nechápavě.

„Už mi nikdy neříkej, jak mě máš rád…“

„Co ještě chceš, proboha?“ znovu na mě vyjel.

„Chtěla bych vrátit čas a nikdy tě nepoznat,“ řekla jsem otupěle.

Zbrunátněl: „Tak to klidně rozpustíme… a nezapomeň si koupit baterky, aby sis mohla občas zašoustat!“

„Ty seš ale hajzl…“

„No, tak když už jsi mě konečně prokoukla, jdu vypít ten martell, to je totiž to nejlepší, co můžu v téhleté pošahané společnosti najít!“

„Kde jste nechali ty jednohubky?“ protáhla obličej Sašena, když jsme se vrátili na terasu.

„Kašli na jídlo, dneska se bude chlastat,“ prohlásil Marek a otočil do sebe skleničku koňaku, což moji sestru vymrštilo ze židle.

„Pojď, zajdeme pro ně spolu,“ vzala mě pod paži. Odevzdaně jsem ji následovala.

„Tak co se stalo? Zdál se mi být teď docela v pohodě.“

„Pohádali jsme se,“ vzlykla jsem. „Měla jsi pravdu. Všichni jste měli pravdu… není to chlap pro mě. Dokáže být sice úžasnej, ale taky nesnesitelnej… a to druhý bohužel převládá…“

„Snad nebude tak zle, ne?“

„Hůř už být nemůže,“ odvětila jsem a v tu chvíli o tom byla i pře­svědčená. Sotva by mě mohlo napadnout, co všechno mě ještě s Mar­kem čeká.

„Musím se s ním urychleně rozejít, dokud je ještě čas… utrápil by mě…“ pronesla jsem tu nejrozumnější myšlenku za posledních pár měsíců. Škoda, že zůstalo jen u myšlenky.

V láhvi už zbývalo sotva na dně – Marek svoji výhružku vzal napros­to vážně. Jak to tak vypadalo, sedmičku koňaku vypil úplně sám – a dle mého laického názoru – v bezkonkurenčním čase. V zátylku se mi rázem usadila zlá předtucha. Druhé dějství konflik­tu se mělo odehrát už veřejně a viselo ve vzduchu jak bouřkový mrak.

„Mezi divadelními soubory už teď funguje tolik subkultur, že ani skutečně ostřílený divák často nerozezná kvalitu od kýče a umělec­ký záměr od neprofesionality,“ mudrovala jako obvykle Květa. „Znám jeden případ, kdy opilý herec, kterého nebudu jmenovat, ačkoliv nepochybuji, že ho všichni znáte…“ udělala dramatickou pauzu, do kte­ré Marek pohotově vstoupil:, Já to nebyl!“

Bylo zřejmé, kdo bude spouštěcím elementem a zároveň i terčem Markových invektiv. Než jsem Květu stihla varovat, trochu nervózně se zavrtěla na židli, ubezpečila nás, že měla na mysli pochopitelně her­ce aktivního, a pokračovala:,,No a ten nejmenovaný kolega při premi­érovém představení opilecky komunikoval s publikem… podotýkám, že se hrál právě Bulgakov, žádná humoreska… Zmíněný herec prostě vykřikoval různé obscénnosti do hlediště a milí diváci, zdůrazňuji, že to neby­li žádní nevzdělanci, si mysleli, že režisér pojal hru takto netradičně a bouřlivě aplaudovali!“

Marek zatleskal, dolil si poslední kapku koňaku, hlasitě zahoukal do hrdla prázdné láhve a odhodil ji dolů přes zábradlí terasy. Všichni zkoprněle zírali, jen Květa se nenechala odradit, naopak při­dala na plamennosti svého projevu:“Domnívám se, že už je koneč­ně na místě, aby se na české kulturní scéně neprodleně rozpoutala diskuse, zda je či není…“

„Hele, Chuchmová, prosím tě, nezapomeň myšlenku… jdu se vychcat,“ pravil Marek a převrácená židle, co se s hlomozem skácela k zemi, udělala definitivní tečku za rozlučkovým večírkem. (A v tu chvíli bych přísahala, že i za naším vztahem.)

„Takže konec?“ zeptal se Marek až v Brně. Od předešlého večera jsme spolu nepromluvili ani slovo.

Měla jsem co dělat, abych se ovládla a nezavezla ho aspoň domů, když favorita předal zpět Václavovi už v Chorvatsku.

„Můžu tě vysadit tady?“ přibrzdila jsem u tramvajové zastávky.

„Ty s náma nepojedeš?“ ozval se Filip ze zadního sedadla.

Byla jsem přesvědčená, že spí, celou cestu jsem v duchu pilovala odměřený monolog, kterým definitivně utnu svůj další milostný romá­nek s žalostným průběhem. Ale synáček mi udělal čáru přes rozpo­čet. A tak jsem mlčela a čekala, až Marek vystoupí. Evidentně se mu do toho ani trochu nechtělo.

„Proč s náma nepojedeš?“ kňoural rozespalý Filip.

„Protože maminka bude mít dneska moc práce, musíte vyzvednout Puškina a vybalit všechny věci… nebudete mít čas věnovat se návště­vě,“ útočil na mé city přes Filipa. A útočil dobře, málem jsem se roz­brečela.

Moldánky natahoval i Filip, který se v průběhu dovolené k Markovi přimkl až nezdravě: „Mohl bys mamce pomáhat…“

Marek se zatvářil zkroušeně a přitom mě po očku sledoval. Vědě­la jsem, že čeká, až ho pozvu k nám, a zároveň jsem věděla, že tuhle chybu nesmím udělat.

„Dneska to fakt nejde, Filipe. Ale jestli to mamka dovolí, tak spo­lu někdy zajdeme na ten fotbal, jak jsme se domlouvali…“ ždímal Marek z dětské náklonnosti, co se dalo.

No, bezva, říkala jsem si. Tak nakonec budu já ta zlá, která synovi odepře možnost jít s chlápkem, kterého si oblíbil, na fotbalový zápas. Už nikdy, nikdy nesmím Filipa zatahovat do svých srdečních záleži­tostí, umiňovala jsem si a nahlas navrhla: „Filipe, na ten fotbal může­me jít klidně spolu.“

A Filipova tvářička se rozzářila, já si pomyslela, že mám vyhráno, ovšem jen do té chvíle, než zajásal: „Tak jo! Půjdeme všichni tři.“

„Prosím tě, běž už,“ požádala jsem Marka a hlas mi přitom pře­skakoval jak při zánětu hlasivek. Natáhl se ke mně, dal mi pusu a dvěma prsty mi přejel po tváři. Pak ruku zase stáhl. Možná příliš rychle a okatě na to, abych mu uvě­řila, že to gesto bylo upřímné. Ale i tak jsem si připadala jako mou­cha, kolem které se nenápadně vine hustá pavučina. A já už v té pavučině nechtěla znovu uvíznout.

„Otevřu ti kufr, ať si můžeš vzít věci,“ rychle jsem vystoupila. Ne, že bych zapomněla, že kufr auta mohu otevřít i zevnitř, jen jsem pro­stě potřebovala vyvinout nějakou aktivitu směřující k ukončení lou­čení.

Čím větší hromada batožiny se vršila na chodníku, tím slabší byla moje vůle. Jako by mi Marek každým zavazadlem, které z nissanu vytá­hl, odčerpával trochu sil, nezbytných k tomu, abych jeho kouzlu zno­vu nepodlehla.

„Pobereš to?“ zeptala jsem se.

„Asi mi nic jiného nezbude…“

„Tak ahoj…“

„Nedělej to,“ zaprosil.

„Když já musím,“ už jsem mlela z posledního. Naskočila jsem do auta a odstřelila od chodníku. Ve zpětném zrcátku jsem ještě zahlédla, jak tam zničeně stojí nad kupou zavazadel jako trosečník. A v tu chvíli jsem opět pocítila nut­kavou potřebu ho zachránit.

Filip mě bedlivě sledoval: „Mami, ty seš smutná?“

Před dětmi člověk nic neutají. Mají spoustu všetečných otázek a oči všude. Přesto jsem se o kamufláž skutečných pocitů pokusila: „Vždyc­ky jsem tak trochu smutná, když končí dovolená. Ale hlavně jsem unavená po té dlouhé cestě.“

„Stýská se ti po Markovi?“ pokračoval, jako by mě ani neposlouchal. Brada se mi zatřepala potlačovaným vzlykem. „Mně teda jo,“ ubezpečil mě.

Bezprostředně poté jsem se už rozbrečela naplno.

„Tak mu zavoláme, aby přijel,“ navrhl a já zalitovala, že mi taky není pět. V tom věku jsou ještě všechny cesty k cíli přímé a všechny city průzračné.

Do půlnoci jsem zvládla napsat asi třicet srdceryvných textovek a všechny je hned zase smazat, aby mě náhodou nenapadlo některou z nich odeslat. O nějakém spaní nemohla být pochopitelně ani řeč. Převalovala jsem se, courala do kuchyně a na záchod, počítala oveč­ky a především nechápala, proč Marek nevolá anebo nepíše.

Už mi pomalu docházelo, že jsem někde ve skrytu duše doufala, že mě bude bombardovat telefonáty a zprávami tak dlouho, dokud ho nebudu schopná vzít opět na milost. A on nic! V desetisekundových intervalech jsem kontrolovala mobil, jestli funguje, zklamání se mísilo se zlostí a strachem, že je to opravdu konec a já Marka už nikdy neuvidím.

Zhruba v jednu hodinu po půlnoci jsem dospěla k názoru, že nedo­statek pevné vůle ještě není důvod k rozchodu a že u chlapů je zatlou­kání přirozené skoro jako dýchání. Než by přiznali, že něco nezvládnou, raději budou lhát ostošest. Marek prostě jen není výjim­ka, jak bych si přála.

K ránu jsem se úspěšně propracovala k teorii, že chyba je přede­vším ve mně, protože na partnery kladu příliš velké nároky, a jelikož nikdo není bezchybný, budu se muset setsakramentsky rychle naučit toleranci, jinak zůstanu nadosmrti sama – s robertkem a maximálně tak ještě se psem.

A když jsem po probdělé noci konečně vstala a šla si do schránky pro noviny, toužila jsem po Markovi už tak silně, že bych byla nejen ochotná mávnout rukou nad nějakým banálním zlozvykem, já bych snad byla schopná začít kouřit s ním!

Vystrčila jsem hlavu ze dveří, obvinila právě vycházející slunce, že se mi vysmívá, a zašátrala ve schránce. Noviny tam ještě nebyly, ale to už mě stejně přestaly zajímat.

Sehnula jsem se: „Marku… Co tady prosím tě děláš?“ Něha mě obestřela jak mlžný opar, plíživě a měkounce.

Vysoukal se ze spacáku pod pivoňkovým keřem, oči opuchlé a vla­sy přeleželé všemi směry., ,Nech si mě,“ zaškemral. .Aspoň na zkouš­ku.“

A já, která se celý život ušklíbala nad hapy endy amerických fil­mů, jsem po jejich vzoru padla Markovi kolem krku a mezi polibky zamumlala:,.Nechám. Už celou věčnost mě totiž nikdo neoslovil -Pakýšku…“

„Tak jsem to dostala,“ oznámila mi Sašena neurčitým tónem.

„A jsi zklamaná?“

„Já ti ani nevím. Částečně je mi to líto a částečně se mi ulevilo. Já bych přece jen chtěla mít to dítě s Václavem.. .A když ne s ním, tak raději vůbec…“

„To se nedivím,“ vzpomněla jsem si, co o švagrovi povídala Zita, a hned to taky Sašeně přetlumočila.

„To fakt říkala?“ podivila se a z jejího hlasu čpěla pýcha. Já mys­lela, že ona je jen na takový ty frajírky, jako je Jáchym…“

„Může to tak vypadat, protože Jáchymů potkáš na každým rohu desítky, zatímco podobných Vašků je jako šafránu.“

„A kam řadíš Marka?“ zajímala se.

„Ten je naprosto nezařaditelnej!“

„Seš tak hezká… seš ta nejhezčí holka, kterou znám,“ rozplýval se a muchlal mě v náruči. Bylo pár týdnů po prázdninách a Marek si ještě stále sháněl bydlení, což v praxi vypadalo tak, že většinou spá­val u mě a občas u Kateřiny.

Kde trávil dny, mi bylo záhadou. Angažmá v divadle nenašel, dva­krát týdně moderoval v rádiu pořad pro teenagery, jinak byl bez prá­ce. Po prázdninovém melodramatickém rozchodu jsme byli oba opa­trnější v oboustranném kladení otázek i v zasahování do vzájemné­ho soukromí. Jako bychom se znovu oťukávali. Taky proto jsem se neodvažovala zopakovat mu návrh, aby se nastě­hoval. Dokonce ani poté, když jednou mimoděk prohlásil, že celý život spává nahý, protože jinak by snad ani neusnul, tedy s výjimkou večerů, kdy přebere. Příležitostnému přespávání u Kateřiny ovšem výjimku neudělil a já od toho dne nedokázala ukočírovat jak svoji představivost, tak nastupující žárlivost.

Pokaždé, když mě v posteli překulil na sebe a naučeným grifem si podložil záda polštářem, viděla jsem na svém místě neznámou Kateřinu. Představovala jsem si ji jako naprostý protiklad sebe. Nakrátko ostříhanou, chlapecky štíhlou s malými ňadry a obrovským sebevě­domím. Dokonce jsem měla utkvělou představu, že nosí rovnátka, batůžek na zádech a opovrhuje sukněmi.

„Vážně seš moc pěkná,“ znovu zopakoval a přitom mi dlaní přejížděl po nahých zádech a bocích. „Kdybych si mohl vymyslet ideální žen­skou, vypadala by přesně jako ty. Byla by naprosto stejně vysoká, stejně tvarovaná a taky takhle snědá a hebounká…“

„Tak dík,“ zakuňkala jsem s podezřením, že podobné řeči mělo to potěšení slyšet od Marka již mnoho párů uší.

„Hned jak jsem se s tebou viděl poprvé, nedokázal jsem tě vypu­dit z hlavy. Dokonce i když jsem spal s Kateřinou, měl jsem tvoji podobu před očima. Takže jsem se vlastně s tebou miloval dávno předtím, než k tomu skutečně došlo…“

A to mi jako mělo zalichotit?! Málem jsem se pozvracela! Na naší seznamovací dvojité snídani přece prohlašoval, že s Kate­řinou to dávno skončilo, že je volný!

Tak úplně jsem mu to sice nebaštila, ale chtěla jsem… Tolik jsem chtěla… A najednou jsem konečně porozuměla jeho počáteční zdržen­livosti i podezřelému chování po příjezdu do Chorvatska. Jak to, že mi to nedošlo už tenkrát? Jasně, že se na mě nedočkavě nevrhl po půstu… on se totiž vůbec nepostil! A nejspíš dodnes hoduje pěkně na střídačku!

„Když už jsme u té Kateřiny,“ nutila jsem se do klidu, místo abych ho okamžitě vyrazila,, jak to snáší, že u ní ještě pořád tak napůl bydlíš?“

„No, nadšená není,“ přiznal. „Jí asi ani tolik nevadí, že bydlím napůl u ní, ono jí hlavně vadí, že bydlím napůl u tebe,“ pokračoval, jako by si vůbec nepřipouštěl, že si věčně odporuje a že mě jeho slo­va nutně musejí zraňovat.

A světe div se, přesto jsem ho chtěla!

„Měl by ses rozhodnout. Věčně se nedá sedět jedním zadkem na dvou židlích.“

Tak si tedy vybral.

Tu pohodlnější židli, samozřejmě…

Zírala jsem do otevřeného kufru svého kombíku a žasla, jak málo věcí může vlastnit člověk, který už má půl života za sebou. Na pře­stěhování by Markovi postačil dvoukolák. Ani jsem mu nemusela půjčovat auto.

„Uvolnila jsem ti tady tu skříň…“

„To mám spát ve skříni?“ šaškoval, aby zakryl rozpaky.

O tom, že by se ubytoval v pokoji pro hosty, už nepadlo ani slovo. Byli jsme pár.

I pro mě ta situace byla neobvyklá, ještě nikdy jsem s žádným mužem doopravdy nebydlela. Netušila jsem, jak se v takových pří­padech postupuje, jak se rozdělují povinnosti, peníze ani pravomoci. Celý dosavadní život jsem si všechno řídila sama, zodpovídala se jen sama sobě a točila se výhradně kolem Filipa. Dospělí muži v mém životě nekotvili, pouze jím procházeli. Jako turniketem.

„Já to musela udělat! Už jsem nesnesla pomyšlení, že bydlí u jiné ženské. Lezlo mi to na mozek,“ vysvětlovala jsem Zitě po představení v divadelním klubu.

„Zřejmě ti to ten mozek i pořádně narušilo, jinak bys nedělala tako­vý kraviny…“

„To, že se nechci o Marka dělit, ti připadá jako kravina?“

„Ale ne… jen jsi to provedla dost nešikovně. Když chlapovi vho­díš zadarmo všechno do klína, nevyburcuje ho to k tomu, aby ti něco z toho, co jsi do něj investovala, vynahradil. Naopak… on tím ztratí veškerou motivaci snažit se!“

Zdálo se mi to dost přitažené za vlasy a taky jsem to Zitě řekla.

„Věř mým letitým zkušenostem. Oni uvažují jinak. Čím míň jim nabídneš, tím víc dostaneš. Když jim ale dáš všechno hned ze startu, domnívají se, že je to za odměnu, jací jsou. Prostě si odfajfkují, jako že mají splněno,“ vysvětlovala dál.

„Kdyby to bylo tak, jak se mi snažíš namluvit, nemohlo by přece fun­govat žádný manželství,“ nehodlala jsem její deprimující teorii uvěňt. (A přitom, jak jsem později zjistila, právě na Marka seděla tato teo­rie jak ulitá. Když jsem dávala, jen bral. Kdykoliv mě ranil a já se stá­hla, zahrnul mě láskou, péčí, pozorností.)

Zita se zasmála: „A ty snad znáš nějaký opravdu fungující man­želství?“

Zarazila jsem se:, ,Nevím. To se takhle zvenku dá těžko posoudit.“

„Tak vidíš. Já už měla možnost dvakrát to posoudit zevnitř. Dej na mý rady. Chlapa musíš natahovat na skřipec a odměňovat postupně jak cvičenýho pudlíka.“

„Fuj. To zní ale hnusně. Jestli je to pravda, tak snad raději budu žít rovnou s tím pudlem…“

„Taky o tom uvažuju,“ pravila Zita smrtelně vážně.

„Je čtvrt na jednu!“ oznámil mi hněvivě Marek, před sebou litro­vou láhev od vína.

„Já vím…“ nechápala jsem, proč mi to říká. „Kde je Sašena?“

„Poslal jsem ji domů,“ odsekl.

Stačilo pár týdnů a už se docela slušně zabydlel, pomyslela jsem si nakvašeně. Sotva přestala komentovat moje příchody sestra, vyrostl mi tu zdat­ný nástupce! Jako bych neměla právo zajít po práci s kamarádkou ani na kafe. Můžu já snad za to, že v divadle máme padla hodinu před půl­nocí? Kdybych pracovala v účtárně, byla bych doma už v pět.

„Tak řekneš mi už konečně, kde jsi byla? Čekám tady na tebe jak pitomec.“

Cvrnkla jsem do prázdné láhve a přetékajícího popelníku:,.Nezdá se, že bych ti až tak moc chyběla… stavila se za mnou do divadla Zita, neviděla jsem ji dva měsíce…“

„Nejsem zvyklej čučet doma s děckem a ohřívat mu večeři!“

„To po tobě ani nikdo nechce, proto přece platím Sašeně…“

„Na tom taky není nic příjemnýho, že sem může kdykoliv vpadnout. Člověk nemá žádný soukromí.“

„Je to moje sestra,“ ohradila jsem se.

Když měl popito, byl naprosto nesnesitelný. „Jistěže, je to tvoje sestra. A tohleto je tvůj dům, sedím v tvojí kuchyni, u tvého stolu a měl jsem tolik drzosti, že jsem si otevřel tvo­ji láhev vína!“ vykřikoval. „Přestaň se ke mně laskavě chovat jako k podnájemníkovi, co by si měl všechno nechat líbit a jen držet hubu!“

„Kdepak, s podnájemníkem si tě rozhodně nespletu! To bys mi totiž musel platit aspoň nájem… Zatím jsem však od tebe neviděla ani korunu, ale lednice je soustavně vymetená,“ ve vzteku jsem otevře­la choulostivé téma, kolem kterého jsem víc jak měsíc nervózně ťapkala po špičkách.

Zrudnul, zalovil v zadní kapse kalhot a hodil mi na stůl pomačka­nou stokorunu a hrst drobných: „Na! To je všechno, co mám. Teď mi nezbylo ani na cigára. Spokojená?“

„Nijak zvlášť… Neuvažovals o tom, že bys třeba začal pracovat? Většina dospělých si tímto zastaralým způsobem peníze na živobytí opatřuje…“ nadhodila jsem jízlivě a odešla do ložnice, kde jsem po dlouhé době spala sama. A nebylo to nic příjemného.

„Dobrý ráno,“ vplul zkroušeně do místnosti, v ruce tác a na něm snídani, za kterou by se nemuseli stydět ani v hotelu Ambasador. Volská oka, opékané párky, vymačkaná pomerančová šťáva, tousty a kon­vice s kávou.

„Jsem neúplatná,“ oznámila jsem napůl žertem, napůl vážně. Včerejší výpad jsem mu nehodlala hned tak odpustit a o jeho při­spívání na provoz domácnosti už bylo taky na čase si promluvit. Gigola jsem si dovolit nemohla. Živila jsem už syna, psa, hypotéku a leasing na auto.

„Promiň. Nevím, co to do mě vjelo. Možná, kdybys zavolala, že při­jedeš později…“

„To jsem asi měla,“ připustila jsem svůj podíl viny. „Nejsem zvy­klá někomu hlásit každý drobný zdržení, omlouvám se.“

„Když já si hned představoval kdo ví co…“

„Jezdím opatrně a o tom, že by mě někdo přepadl, nemůže být ani řeč… vždyť neudělám krok pěšky,“ vyložila jsem si jeho obavy po svém.

„Já nemyslel, že se ti něco stalo… bál jsem se, že seš s někým jiným… s někým mnohem lepším, než jsem já,“ odkašlal si, jako by ho přiznání škrábalo v krku. „A když jsem o tom tak přemýšlel, došlo mi, že skoro všichni jsou lepší než já.“

Dostal mě. Zase mě dostal. Jeho žárlivost mi lichotila, nejistota mě dojímala, kajícnost ve mně vzbuzovala něhu. V tomhle nebyl nikdo lepší jak on.

„Miluju tě,“ řekla jsem.

Zprudka mě obejmul, káva vyšplíchla do peřin a dva párečky se sku­tálely na prostěradlo., Já ti slibuju, že se polepším. Ty za to stojíš. Ome­zím pití a najdu si práci… půjdu třeba dělat kulisáka, klidně si sednu do pokladny v supermarketu nebo budu kopat kanály. Nechci o tebe přijít a ani tě nechci zneužívat. Chtěl bych tě zahrnout přepychem…“

„Já po tobě přece nechci žádnej přepych. Ani žádný horentní sumy. A už vůbec nechci, aby ses prodával pod cenou.. .Než se kariéra roz­běhne, chce to čas. Mně postačí, když uvidím, že se snažíš…Tohle tvoje poflakování nikam nevede, pro takovej život je tě škoda, všim­la jsem si, že máš mimořádnej talent.“

Skutečně jsem byla přesvědčená, a dodnes jsem, o jeho výjimeč­ném hereckém talentu! Aby taky ne, se mnou to přece vždycky sehrál mistrovsky.

„Mám strach, že už jsem starej.“

„Jsi o dva roky starší než já. Co je to pro chlapa za věk,“ usmála jsem se.

„Pro chlapa je dobrej. Ale pro začínajícího herce nic moc,“ namí­tl, jako by žadonil, abych mu vlila ještě trochu optimismu do žil. „Bojím se, že jsem všechny svoje šance už prochlastal.“

„Oldo, namluvím ti ten komentář klidně zadarmo, ale potřebovala bych od tebe laskavost,“ usmívala jsem se na pětapadesátiletého maji­tele dabingového studia, který se před lety urputně snažil vecpat do mé postele. A přestože se mu to nepodařilo, nijak na mě, na rozdíl od jemu podobných, nezanevřel. Cítila jsem, že má pro mě ještě stále tak tro­chu slabost, a hodlala jsem jí využít.

„Pro tebe bych třeba skály lámal, Reginko,“ chytnul se okamžitě.

„Nepotřebuju, abys lámal skály, jen abys zlomil starýho Mrázka.“

„To bude těžší než ty skály,“ zasmál se. „Copak od něho potřebuješ?“

„Roli v tom italským seriálu, co máte před Vánocema začít dělat. Ale něco velkýho, žádnej štěk.“

„Tobě by Mrázek přece nikdy štěk nenabízel…“

„Ale když já to nechci pro sebe.“

„A pro koho?“

„Pro Marka Pacovskýho… jestli ho znáš.“

„Samozřejmě že znám… je docela dobrej, ale nespolehlivej.“

„A kdybych se za něho zaručila?“

Zarazil se: „A proč bys to dělala?“

„Protože s ním žiju,“ přiznala jsem.

„To nemyslíš vážně, Reginko!“ skoro vykřikl. „Ten kluk je jak buldozer. Kudy projde, tam pět let tráva neroste. A navíc prej dost nasává.“

„… protože nemá pořádnou práci. Chtěla bych mu pomoct.“

„No, nevím, jestli je to rozumný,“ kroutil se.

Vzpomněla jsem si najeden ze Zitiných zaručeně spolehlivých receptů, jak jednat s mužským protějškem. A poprvé jsem se odhod­lala její návod vyzkoušet v praxi. Chytila jsem Oldřicha spiklenecky za paži a úmyslně zpochybni­la jeho schopnosti: „Já vím, že s Mrázkem je to těžký. Ani bych se nedi­vila, kdybys to s ním domluvit nezvládl… to nedokáže skoro nikdo.“

„Já že bych něco nezvládl? Mrázek mi bude zobat z ruky,“ rázem povyrostl, narovnal se, vypnul hrudník a shodil pěkných pár let.

Fungovalo to! Střela přesně zacílila na jeho ego a vykonala své. „Děkuju, seš zlatíčko,“ pronesla jsem upřímně slova, která patřila sice přítelkyni a ne jemu, ale to nemohl tušit. V duchu jsem Zitě tles­kala. Měla vystudovat psychologii a ne práva. Dostala by Nobelovku.

„Čím jsem si to zasloužila?“ kroutila hlavou nad obrovskou bon­boniérou oblíbených višní v čokoládě.

„Dobrá rada nad zlato,“ usmála jsem se tajuplně.

„Jasan. Jestli potřebuješ radu, jsi na správným místě a nemusíš mě nijak uplácet. Poradím ochotně, zadarminko.“

„Nepotřebuju radu. Už jsi mi poradila!“

Tipla si: „Zbavila ses Marka a našla si konečně někoho perspek­tivního, kdo tě bude rozmazlovat a hýčkat?“

„Kdepak,“ zasmála jsem se. „Dle svých osvědčených zvyků právě vytahuji Marka z kaluže a chystám se ho olízat.“

„Jsi nenapravitelná! A nepoučitelná. Ty bonbony si pěkně vezmi zpát­ky, nezasloužím si je. Tohle bych ti nikdy neporadila,“ brblala.

Popsala jsem jí, jakým způsobem jsem opatřila Markovi práci.

„Jako odrazovej můstek od samýho dna to není až tak špatný,“ usoudila. „A už je stoprocentně jistý, že tu roli v dabingu dostane?“

„Včera podepsal smlouvu! Na první tři série. A pokud ten seriál bude mít slušnou sledovanost, další dvě by se měly co nevidět přikoupit,“ překypovala jsem nadšením a optimismem.

Zita byla střízlivější: „Zní to skvěle, ale má to ještě jeden háček!“

„Jakej háček?“

„Marek se nikdy nesmí dozvědět, že jsi mu k tomu kšeftu pomo­hla ty, pamatuj si to! Jestli to praskne, pánbůh s tebou, holka.“

Byl jak vyměněný. Tři týdny vůbec nepil, holil se každý den a večer, když jsem byla v divadle, chystal Filipovi jídlo, ukládal ho ke spaní a četl mu i pohádky.

Jednoho rána jsem našla na lince obálku opřenou o varnou konev. Byly v ní čtyři tisíce a lísteček, na kterém stálo: První splátka dluž­ného nájemného (a nejen toho) mojí skvělé bytné…

Bála jsem se svému štěstí uvěřit a dobře jsem dělala. Marek byl jak časovaná bomba a já spínač nevědomky zapnula už za pár dnů zdán­livě nevinnou otázkou: „Zítra jdu na večeři s jedním známým. Je to majitel nábytkářské firmy, kdysi mi dost pomohl. Budeš tak hodnej a pohlídáš zase Filipa, anebo mám brnknout ségře?“

„Nejsem žádná tvoje aur pair, řekni Sašeně.“

„Jestli ti ta večeře vadí, zruším ji,“ navrhla jsem.

„Z jakýho důvodu by mi, prosím tě, měla asi tak vadit? Prostě jen mám na zítřek jinej program, to je všechno…“

„A řekneš mi jakej?“ zeptala jsem se.

„Proč to chceš vědět?“ naoko se podivil. ,Já se taky nedožaduju vysvětlení, proč jdeš na večeři s nějakým truhlářem nebo s kým to vlastně jdeš…“

„Jmenuje se Kachlík, seznámila jsem se s ním jednou po premié­ře, v jakémsi reklamním letáku podpořila jeho nábytek a dostala od něho zajímavou slevu při zařizování baráku. Nebýt toho, tak dodnes spáváme na zemi na matracích.“

„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ skočil mi do řeči, ale já se nene­chala odbýt „Vždycky tak jednou za čtvrt roku mě pozve na večeři,“ pokračo­vala jsem, „dá se říct, že se z nás stali přátelé.“

„Hmm,“ zamručel a šel si napustit vodu do vany, kde vydržel, dokud jsem neusnula.

„Tak ty teda opravdu jdeš s tím truhlářem do hospody, jo?“ výhruž­ně se mě otázal příštího dne.

„No, jdu… navrhovala jsem ti přece, že to odvolám…“

„Tak proč jsi to teda neudělala?“ bobtnal vzteky.

„Protože jsi tvrdil, že ti to nevadí a že stejně nebudeš doma.“

„Tak teď ti říkám, že mi to vadí! Zavolej mu, že to padá!“ přikázal mi jak služebnímu psovi na cvičáku.

Všechno se ve mně bouřilo, ale snažila jsem se ovládnout: „Mar­ku, nejanči. Je to jen pitomá večeře. Kdybych tušila, že s tím nesou­hlasíš, nikam bych nechodila. Takhle na poslední chvíli nic rušit nehodlám, ale slibuju ti, že až mě pozve příště, odmítnu.“

„Odvolej to…“ zahučel mrazivě, jako by mě vůbec nebyl schopen vnímat.

„Sama nesnáším nespolehlivý lidi, nehodlám se mezi ně zařadit.“

„Ani kvůli mně ne?“ neštítil se vydírání. Sáhnul vždycky po jakém­koliv prostředku, díky kterému jsem nakonec ustoupila. Fair play považoval za stejně nesmyslný přepych jako textilní ubrousky při sto­lování anebo bidet v koupelně.

„Ani kvůli tobě nebudu na poslední chvíli odvolávat domluvenou schůzku. K tomu, abych porušila svoje slovo, musím mít podstatně pád­nější důvod než ten, že jsi najednou změnil na věc názor,“ docházela mi trpělivost. „Už musím běžet. Jdu se ještě rozloučit se ségrou a Filipem. Tuhle naši nesmyslnou debatu budeme muset dokončit, až přijdu.“

„A na kdypak plánuješ návrat?“

„Do půlnoci budu nejspíš doma,“ odvětila jsem a pokusila se ho polí­bit. Uhnul, takže to vypadalo komicky, jako bych mu chtěla strčit nos do ucha. Pověsila jsem se mu na krk: „Přece se nebudeme kvůli tako­vé hlouposti hádat. Zavolám ti. Ahoj.“

Přitiskl mě k sobě: „Nechoď nikam, prosím tě…“

„A co ten tvůj program na dnešní večer?“

„Když zůstaneš doma, zůstanu taky.“

Jediný důvod, proč jsem tenkrát nakonec odešla, byl ten, že mi bylo trapné vymýšlet si nějaké výmluvy pro Kachlíka. Od Marka se mi vůbec nikam nechtělo a smutno mi po něm bylo už cestou do centra. Vyprávění o Kachlíkově dovolené v Thajsku jsem vnímala jen okra­jově, v jídle se porýpala a neustále sledovala hodinky.

„Spěcháš někam?“ neunikla mu moje roztržitost. A mně na oplát­ku neuniklo jeho zklamání, takže jsem se zbaběle uchýlila ke lži: „Ale ne, kdepak. Jsem jen trochu nervózní, syn měl večer teplotu. Odsko­čím si zavolat domů, abych byla klidnější… jdu ven, tady je děsnej kravál.“

Marek mobil nebral. Znervózněla jsem ještě víc. Znovu jsem vyto­čila jeho číslo. Po třetím zazvonění jsem uslyšela čilý hospodský ruch a nakonec Markovo neosobní: „Prosím?“

„To sis mě vymazal z adresáře nebo ze své paměti, že nevíš, kdo ti volá?“ zavtipkovala jsem, ačkoliv náladu na žerty jsem rozhodně neměla.

„Mobil vzala Katka, takže jsem si nevšiml, že jsi to ty… Potřebu­ješ něco?“

Potřebovala jsem kyslík. A to akutně! Bezmocně jsem lapala po dechu a měla dojem, že co nevidět omdlím. „Chtěla jsem se jen zeptat, jak se máš,“ pokoušela jsem se zachovat si nějakou hrdost.

„Jak se mám?“ rozšafně zopakoval moji otázku, zřejmě kvůli obe­censtvu, které měl kolem sebe.,,Mám se skvěle… A ty?“

„Já taky,“ odsekla jsem a típla mobil.

„Tak co syn? Už je mu líp?“ zajímal se Kachlík a já na něho tupě zírala, jako bych si nemohla vzpomenout, že mám doma vůbec něja­ké dítě.

„Jo, je mu o trochu líp,“ přikývla jsem po chvíli. „Zato mně je hroz­ně…“

„Mám ti objednat taxík?“ zatvářil se starostlivě. Došlo mi, že jsem to poněkud přepískla a pokusila se vyloudit na tváři pousmání. Bylo to jako vyžadovat úsměv po odsouzenci na elektrickém křesle. Můj obličej se zdráhal vyhovět, tak jsem to vzdala.

„Vážně nevypadáš dobře,“ ohodnotil moje snažení.

„Taxíka nepotřebuju… spíš by mi bodnul panák,“ pomalu jsem nabývala ztracenou rovnováhu. Mozek se okysličil a začínal mi opět fungovat. Domů jsem hned tak nemohla. Víc nápadné by bylo už jen nechat si vytetovat na čelo: Marku, ranil jsi mě.

Znala jsem mraky lidí, jimž alkohol pomáhal hodit chmury za hlavu. Bohužel jsem mezi ně nepatřila, mně jen pokaždé umocnil náladu, ve které jsem se právě nacházela.

Nebylo tedy divu, že po třetím panáku tequily, na kterou ještě ke vše­mu můj organismus nebyl vůbec zvyklý, jsem neměla daleko k pláči.

Marek byl s Kateřinou – dívkou, co donedávna vášnivě miloval, a já s Kachlíkem, který mě přitahoval asi jako labužníka čtrnáct dnů sta­rý vlašák.

Několik minut po půlnoci, právě ve chvíli, kdy si Kachlík odsko­čil na toaletu, mi zazvonil mobil.

„Kde seš?“ vyjel na mě Marek nepřátelsky.

I tak jsem měla radost, že ho slyším. Kdyby se právě muchloval s Kateřinou, sotva by mi telefonoval, že…

„V Mexické…“

„A neříkalas náhodou, že budeš o půlnoci doma?!“

„… a ty už jsi zpátky?“ zeptala jsem se opatrně. Ještě jsem se zdrá­hala uvěřit, že místo, aby se dral do postele Kateřině, jak jsem si celý večer trýznivě představovala, leží doma v té mé, prázdné.

„Za deset minut jsem u tebe,“ vyhrkla jsem, ani nečekala, až se Kachlík vrátí ke stolu, a vyběhla ven.

Štěstí mi bylo nakloněno, k restauraci právě přijížděl taxík.

„Vy jste si mě objednala?“ pochybovačně se otázal taxikář.

„Jistěže,“ zalhala jsem a naznačila mu, že velice spěchám.

„Ale do telefonu jste říkala, že pojedeme do Žebětína a ne do Řečkovic…“ stále se mu něco nezdálo.

„Změnila jsem názor,“ řekla jsem a ještě stihla zamávat vykule­nému Kachlíkoví, který právě vyběhl na parkoviště a bezmocně roz­hazoval rukama. Hned vzápětí volal, ale já to nevzala. Nezáleželo mi na něm, bylo mi jedno, co si pomyslí anebo co o mně bude kde vykládat.

Už mi záleželo jedině na Markovi.

Dal mi pořádnou lekci. Pravidlo číslo jedna znělo: Všichni chlapi mimo něj jsou tabu i jako kamarádi, jinak neprodleně pocítím na své kůži, jak je žárlivost stravující.

„Gratuluju! No to je skvělý! Čtyři kila? Chudák Zuzana, to jí nezá­vidím! A byl jsi u porodu?“ vykřikovala jsem do mobilu.

„Jo, byl… a bylo to příšerný,“ třásl se mu hlas. Ještě nikdy v živo­tě jsem svého otce neslyšela tak dojatého.

„Ty brečíš?“ nevěřícně jsem se otázala.

„No, skoro,“ přiznal. „A víš, že mi ani nakonec tolik nevadí, že je to zas holka?“

„Díky… to je mi teda lichotka.“

„Neblázni. Jsem rád, že vás mám. Tebe i Sašenu. Ale nebyl bych snad normální chlap, kdybych si nepřál syna. Aspoň, že mám vnuka…“

„Dobře… dobře, tati. Odpouštím ti.“

„Jen aby mi odpustila taky Sáša…“

„Tam to bude horší. Ale musíš ji chápat. Ona je hrozně nešťastná, že se jim to nedaří. A roky jí utíkají…“

„Já vím, v tomhle jsme my chlapi ve výhodě.“

„Ono by se těch výhod ještě pár našlo…“ poznamenala jsem a uvě­domila si, o kolik víc mám práce a méně času a peněz, ode dne, kdy se přistěhoval Marek.

„Mám ségře brnknout?“ vrátila jsem se k tématu.

„Kdepak, to musím udělat sám,“ povzdechl a zavěsil.

Začala jsem se smát: „Tak si představ, Filipe, že se ti právě naro­dila druhá tetička!“

„Taky bych chtěl dítě,“ překvapivě okomentoval novinku večer v posteli Marek.

Zaskočil mě. Do té chvíle mě ani nenapadlo, že by mohl s podob­ným návrhem přijít. A přitom se to dalo čekat. Asi každý člověk dříve či později zatouží po vlastním potomko­vi. Je to naprosto přirozené. Drobný zádrhel jsem však spatřovala v tom, že já už dítě měla. A vzhledem k mé profesi mi jedno napros­to stačilo.

„Slyšíš? Co ty na to?“ dožadoval se odpovědi. „Pojď si taky udě­lat malou holčičku… Bude celá jako ty, vlásky bude mít po tobě, kukadla a hlavně bude taky tak legračně špulit pusu, když se bude vztekat… prostě takovej malinkatej Pakýšek…“

„To není jen tak… pořídit si dítě…“ snažila jsem se získat trochu času, abych si mohla na novou situaci zvyknout. Copak se asi stane, když odmítnu? Bude jeho touha bobtnat, zvět­šovat se a narůstat, až bude tak velká, že se rozhodne ji naplnit, ať už se mnou či beze mě? Nebo je to jen momentální nápad a časem ho to zase přejde?

„V divadle mě příští rok čekají tři premiéry, podepsala jsem smlou­vu na tu estrádu a zdá se, že dostanu nějakou menší roli v novým Troškovi,“ vyjmenovávala jsem důvody proti.

„To nemyslíš vážně! To dáš přednost nějakým sračkám, který máš točit…“

Skočila jsem mu do řeči: „Ne, ale dám přednost jistým příjmům před chudobou a případnou exekucí majetku. Mám spoustu finančních závazků… Nemůžu si dovolit zůstat na mateřské, dokonce ani na pár měsíců ne…“

„A jsme zase u tvého oblíbeného tématu,“ ušklíbl se. „Ať začnu o čemkoliv, vždycky skončíme u peněz.“

„Jestli to nebude tím, že peníze jsou k životu potřeba…“

„A kolik jich asi tak budeš potřebovat, abys začala uvažovat o dal­ším dítěti?“ zeptal se jízlivě.

„Tolik, aby to stačilo na hypotéku a na běžný provoz domácnosti,“ odpověděla jsem.

„A to je kolik?“

„Co já vím… třicet, pětatřicet tisíc měsíčně…“ plácla jsem odha­dem

„Budeš je mít,“ řekl a já si poprvé nebyla jistá, jestli si přeju, aby svoje slovo dodržel.

„Nezdá se mi jako dobrý nápad zvát moji matku na štědrovečerní večeři,“ zaprotestoval Marek.

Usoudila jsem, že má pravdu. Naše první společné Vánoce bychom měli prožít sami, bez návštěv, minimálně Štědrý den určitě. Filip se nemohl dočkat, poprvé jsme měli být jako opravdová rodina.

„Tak ji pozveme na Štěpána. Přijde i Sašena s Václavem…“

„A je nutný, aby sem vůbec chodila?“ kroutil se.

„Ráda bych ji poznala,“ namítla jsem.

Marek mě držel od své minulosti v bezpečné vzdálenosti jak vztek­lého psa na řetězu. Neznala jsem jeho rodinu, přátele, kolegy. Bylo to, jako by přistál z měsíce – sám, jediný. Jako by se v žádné rodině nenarodil, jako by se na světě prostě vyskytl.

„Moje matka je opilecká kráva…“ pronesl chladně.

Strnula jsem: „Jak to o ní mluvíš, proboha?“

„Tak, jak si zaslouží,“ usadil mě.

Čekala jsem neupravenou, vyzáblou ženskou, s podomácky obar­venými vlasy a smutkem za nehty, která nedá dohromady souvislou větu. Dokonce jsem i varovala Sašenu, aby se připravila, že Marek je zřejmě tím pověstným jablkem, co nepadlo daleko od stromu, a že ten strom má rovněž problémy s pitím.

Štíhlá upravená blondýnka v pleteném kostýmku a kozačkách na vysokých podpatcích nám tím pádem vyrazila dech oběma. Vypadala maximálně na pěta…osmačtyřicet, mile se usmívala a Filipovi předala velkou krabici, kterou popleta Ježíšek donesl pod její vánoční stromeček, místo pod ten náš. Nezdálo se, že by měla problémy s čímkoliv, natož s alkoholem.

Večer probíhal v příjemné atmosféře a jediný, kdo vydatně nasá­val, byl Marek.

„Musíš mi pořád dělat ostudu?“ osopil se na svoji matku poté, co dovyprávěla banální příhodu jeho dětství.

„Promiň,“ pípla a pohotově začala mluvit o Markově sestře Jo­laně.

„Netušila jsem, že máš sestru,“ poznamenala jsem překvapeně.

„Ty taky co nevíš, to nepovíš, že jo, mami…“

„Měl jsi mi dát seznam povolených témat předem,“ odvětila a nezdá­lo se, že by se jí Markův další výpad dotkl. Skoro jsem jí záviděla tu schopnost nenechat se vyprovokovat. Já bych dávno vyletěla jak kukačka ze starých pendlovek.

„Raději už půjdu,“ začala se zvedat. „Ráda jsem vás poznala osob­ně, i když z televize už vás znám pochopitelně dlouho…“

„A že sis nemohla vzpomenout, v čem hrála, když jsem ti o Regi­ně řekl,“ znovu si zaryl Marek.

„No, mám holt děravou paměť na jména… až budeš v mým věku, třeba to pochopíš,“ řekla a potřepala ho zezadu po vlasech, jako by ho chtěla ujistit, že ho má ráda, i když se do ní pořád tak strefuje.

Ačkoliv jsem z její návštěvy měla spíše rozpačitý než příjemný dojem, patřil jí můj upřímný obdiv. Představa, že by se mnou někdy v budoucnosti Filip jednal tímto způsobem, byla přímo děsivá.

„Proč jsi mi zatajil, že máš sestru?“ zajímala jsem se, když jsme osa­měli.

„Nevlastní sestru!“ zdůraznil a pak teprve přidal odpověď na můj dotaz: „Protože je ještě mnohem horší, než moje matka.“

„Co proti mámě vlastně máš?“ sondovala jsem opatrně. Marek měl popito a byl celý večer viditelně napružený. Neměla jsem zájem slíznout zbytek zásobníku, co nestačil vystřílet po mamince.

„To se dalo čekat,“ ucedil nevrle.

„Co se dalo čekat?“

„Že se z vás stanou hned kámošky…“

„Co to plácáš?“ snadno jsem pozapomněla na plánovanou umírněnost.

„Vzpamatuj se!“ posměšně si odfrkl. „Copak vážně nepoznalas, co je moje matka zač? Kdyby existovala profese kamarádky, mohla by se tím úspěšně živit.“

„Vůbec ti nerozumím…“

„Měla mě v šestnácti! Byla mizerná matka, ale když jsem se dostal do puberty, docela dobře si rozuměla s mými spolužáky. Pokud vím, tak dva z nich dokonce odpanila… Nechci, aby ses s ní spolčovala pro­ti mně!“ vykřikoval skoro plačtivě.

Víc než dospělého chlapa připomínal malého kluka s rozbitým kolenem. Přivinula jsem ho k sobě a pokusila se slovy pofoukat jeho bolístku, tak jak jsem to dělávala Filipovi: „Já se v žádným případě nehodlám proti tobě s nikým spolčovat. Proč bych to dělala? Mám tě přece ráda.“

„Potřebuju tě,“ zamumlal.

„Já vím,“ odvětila jsem. Potřeboval mě, abych ho nekriticky zbožňovala, abych se o něho starala, odpouštěla mu, obdivovala ho a nic po něm nežádala. Potře­boval matku… Ale já chtěla být jeho ženou!

„Říkalas, že už mi nikdy neodjedeš,“ připomněl mi někdy po Novém roce.

Vybavila jsem si jeho příjezd do Chorvatska, to, jak mě zvedl do náruče, i to, jak si vynutil slib, že bez něho už nikam nepojedu. Bylo to tak dávno, že jsem celou věc lehkovážně vypustila z hlavy.

„Je to jen na dva dny,“ namítla jsem.

„Aha. Takže tady máme opět změnu. Tebou dané slovo se na roz­díl od mého nemusí dodržovat striktně. Stačí jen tak trochu, viď?“

Zaskočilo mě, s jakou vehemencí se pouští do nového, nesmyslného souboje. „Nevěděla jsem, že se to vztahuje i na práci. Čeká mě spousta natá­čení a samozřejmě že většina bude mimo Brno….“

„Nikdy a nikam. Tak zněla úmluva!“

Já bych sice podobné prohlášení sotva nazvala úmluvou, ale muse­la jsem připustit, že tak nějak doopravdy znělo… Jenže Marek si ho vyložil mylně! V žádném případě přece nemělo znamenat moje uvěz­nění na doživotí, mělo pouze plnit funkci milostného vyznání!

„A nechceš jet se mnou?“ zeptala jsem se.

„Když mě zveš tímto způsobem, tak tedy rozhodně nechci,“ trucoval.

„Mám tě snad pozvat písemně?“ rýpla jsem si., Jestli ti vadí, že mám práci v Praze a nebudeme spolu, tak jeď se mnou a hotovo.“

Zamračil se: „Mně nevadí, že máš práci mimo Brno. Mně vadí, že porušuješ dané slovo a stavíš mě před hotovou věc, jako bych do toho neměl co mluvit.“

„Takže příště, až mi zavolají z produkce, řeknu, že nevím, jestli budu moct přijet na casting, protože prvně musím požádat svého part­nera o svolení…“ musela jsem se držet, abych nevyprskla smíchy nad absurdností té představy.

„Možná by sis měla vybrat, co je pro tebe důležitější…“

„Jako jestli ty anebo moje práce?“ nemohla jsem uvěřit, že otázku myslí vážně. Myslel.

„Ona mě už Katka varovala, že seš kariéristka, která jde i přes mrt­voly.“

„O jakých mrtvolách prosím tě mluvíš?!“ vyjela jsem. Každá zmín­ka o Kateřině mě dokázala slušně nadzvednout a její ztuhlé tělo bych překročila s radostí.

„Nechme toho… nemá to smysl,“ učinil náhlý obrat. A pak mě požádal o radu, co koupit Kateřině ke třicetinám, kterých se samo sebou musí zúčastnit, neboť osm roků života se nedá jen tak snadno hodit za hlavu…

„Děláš si srandu?“

„Ne, dělám si, co chci… přesně jako ty…“ utřel mě bryskně.

A tak se zrodilo pravidlo číslo dvě: Bez Marka anebo jeho výslov­ného souhlasu nechodit ani na nákup! Bohužel jsem tehdy byla nato­lik hloupá, že jsem odmítla druhé pravidlo bezvýhradně akceptovat.

Riskla jsem to a oznámila v produkci, že z vážných rodinných důvodů nemůžu v Praze přespat, ale musím se vrátit ještě téhož dne domů. Počítala jsem, že mi ukážou dveře a sáhodlouhý seznam dalších kan­didátek na roli Vilmy ve filmu Roznese tě na kopytech, který se měl točit podle stejnojmenné knihy autorky, jež shodou okolností taky pocházela z Brna.

Třeba je to znamení – dvě Brňačky na pražské půdě…, doufala jsem. A asi bylo! Ačkoliv na seznamu uchazeček figurovala mnohem zvučnější jména, než bylo moje, vyhověli mi a zkoušku z druhého dne přesunuli.

Zavolala jsem Markovi: „Uděláme si dnes hezkej večer, když Filip spí u Sašeny! Nejpozději v devět mě máš totiž doma!“

„Nemusíš se obtěžovat,“ usadil mě.

„Myslela jsem, že budeš mít radost…“

„A z čeho ji mám jako mít? Že se sebereš a odjedeš si proti mé vůli na výlet?“ prskal.

„Já přece nejsem na výletě! Je to moje práce. A doma budu dokonce dřív, než kdybych hrála normální představení… Měl bys mi držet pěsti a ne se vztekat. Víš přece, jak moc o tu roli stojím,“ mumlala jsem nešťastně.

„Jasně, že vím, jak moc o tu roli stojíš,“ zavrčel. „Tak moc, že seš schopná klidně poslat náš vztah k vodě kvůli natáčení.“

Zavěsil dřív, než jsem mohla zareagovat. Slzy lítosti se mi draly do očí.

Nezasloužila jsem si, aby se takhle choval. Právem jsem se mohla naštvat, urazit, ale ne v tu chvíli. Před castingem jsem potřebovala být v klidu a v pohodě. Nemohla jsem si dovolit nechat se při čtené zkoušce rozptylovat myšlenkami na otevřený konflikt s Markem. Pohlédla jsem na hodin­ky. Zbývalo mi ještě asi čtvrt hodiny na to, abychom se udobřili. Vyto­čila jsem jeho číslo.

Volaný účastník je mimo dosah, dozvěděla jsem se od operátora. Nemohla jsem uvěřit, že by byl tak krutý a vypnul si mobil ve chví­li, kdy potřebuji jeho podporu.

Hystericky jsem vytáčela číslo znovu a znovu, až do chvíle, kdy na mě přišla řada v konkurzu.

„Nalistujte si stranu šestnáct a čtěte ve scénáři od druhé scény,“ bylo mi přikázáno a já reagovala jako robot. Ruce se mi třásly, hlas i kolena rovněž a stěží jsem se ovládala, abych nebrečela. Nervově labilní klientka soukromého psychologa jak vyšitá… přes­ně tak, jak to vyžadovala role.

Jenže já nehrála, já skutečně byla krůček od psychického zhrou­cení. Aniž bych se po druhé zkoušce nechala v maskérně odlíčit, nased­la jsem do auta a uháněla do Brna. Krátce před osmou jsem zaparkovala a jenom se modlila, ať je Marek doma.

Mobil si nechal vypnutý po celý den, takže moje zlé tušení mělo své opodstatnění, což se naplnilo hned u vchodových dveří. Po třetím marném pokusu zasunout klíč do zámku mi došlo, že to není chvěním rukou, ale druhým klíčem, který už byl v zámku zevnitř.

Opřela jsem se o zvonek, Puškin se na chodbě mohl zbláznit a já venku ostatně taky.

To už bylo příliš! Marek mě odmítal pustit do vlastního domu…

Probudila jsem se prochladnutím někdy kolem druhé hodiny v noci, rozhlédla se, jestli je ulice vylidněná, a vysoukala se z nissanu. Ruce i nohy jsem měla ztuhlé a chtělo se mi příšerně na záchod.

Zkusila jsem znovu zastrčit klíč do zámku dveří, ale marně. Puš­kin teskně kvílel.

Tiše jsem k němu promlouvala, aby se uklidnil. Zvonit jsem se už neodvažovala, abych náhodou nevyburcovala sousedy. V nočním tichu se každý zvuk rozléhal mnohonásobně hlasitěji.

Vrátila jsem se do auta, abych si zajela na toaletu a na grog do neda­lekého nonstopu. Napadlo mě sice, že bych mohla crnknout na Sašenu, ale styděla jsem se přiznat, jaká jsem to husa hloupá. Na podobná přiznání bylo ještě času dost.

V nonstopu na mě padl splín. Připomněla jsem si naše první rande a nechápala, jak se mohl vztah se slibným začátkem nakonec zvrtnout do takového hororu.

A přitom skutečný horor mě čekal až mnohem později, nějaké tru­cování a klíč v zámku, to byl slabý čajíček.

Když jsem sjížděla naší ulicí, všimla jsem si, že okno do ložnice sví­tí. Než jsem stačila zaparkovat, byl dům opět temný, ale jedna podstat­ná změna přece jen nastala. Už mi ve vstupu dovnitř nic nebránilo.

Letmo jsem pohladila Puškina a schody nahoru brala po dvou. Rozrazila jsem dveře a zaječela: „Okamžitě si sbal těch svých pár krámů a vypadni.“

Marek se posadil na posteli a předstíral rozespalost: „Kdes byla tak dlouho?“

„Ty mě neslyšíš? Vypadni z mého domu i z mého života, už tě nechci nikdy vidět!“

Protřel si oči a pak je na mě začal jakoby nechápavě vyvalovat: „Co se stalo, Pakýšku?“

Bylo mi naprosto jasné, co se stalo. Milý Marek vystřízlivěl, jako obvykle si uvědomil, že to poněkud přehnal, a neobratně se snažil celou situaci zaretušovat.

Nakonec mi ještě začne namlouvat, že dveře nezabarikádoval, že se mi to jen zdálo, pomyslela jsem si.

„Jsem naprosto vyčerpaná a zmrzlá, nemám chuť se s tebou pou­štět do nějakých debat… Pro tuto chvíli mi postačí, když se půjdeš vyspat do pokoje pro hosty, odstěhovat se můžeš až zítra. Myslím, že je to fér nabídka, po tom všem…“

„Jo, to je,“ změnil pohotově taktiku. „Máš pravdu. Pro takovýho idiota, jako jsem já, je tě strašná škoda. Ale když já tě tolik miluju…“

„Tohle nebudu poslouchat,“ přerušila jsem ho v hrůze, že by mě zase mohl ukecat. „Běž se vyspat dolů, promluvíme si zítra.“

„A co Filip?“ zakňoural. „Můžu se s ním někdy vidět? Hrozně jsem si na něho zvykl, mám dojem, že je můj,“ dál rozehrával to svoje melodrama. A věřte nevěřte, přestože jsem věděla, že je úče­lové, slzela jsem jak stará želva.

„Na Filipa jsi měl myslet dřív… Ale především na něho musím myslet já, než bude na nápravu pozdě. Přilnul k tobě, má tě rád a potřeboval by tátu… jenže já nemůžu dopustit, aby ho vycho­vával psychopatickej notorik! Dneska jsi mě nepustil domů a co uděláš příště? Podpálíš barák?“ hučela jsem.

„Mrzí mě to! Já ani nevím, co to do mě zase vjelo. Asi je to závist, že ty jdeš z role do role a po mně ani pes neštěkne…“

„Kdyby to bylo naopak, já bych ti úspěch přála!“

„Já vím… To je na tom možná vůbec to nejhorší… to, jak seš hodná, jak se mi snažíš pomoct, a já jsem takovej lempl,“ kál se a ještě ani teď si netroufám odhadnout, jestli to bylo jen proto, že věděl, jak spolehlivě na mě účinkuje, když odkryje svoje slabiny.

„Asi si myslíš, že jsem nevděčnej.. .Ale ono to tak není. Vím, že jsi mi pomohla dokonce i k tomu dabingu, a já se na to dnes vykašlal a ani se neomluvil, že nepřijdu… Přitom jsem byl rád, že mám konečně pořádnou práci. Za všechno může ta moje pitomá ješitnost. Pořád bych chtěl každýmu dokazovat, že všechno zvlád­nu sám. A přitom je mně šestatřicet a zvládl jsem leda tak hovno.“

Už mě měl zase na lopatě… Všiml si toho a okamžitě to zužitkoval.

Ani jsem se jeho objetí příliš nebránila, takže pokračoval: „Slibuju, že se nic podobnýho už nebude opakovat. A jestli to bude nezbytný, tak půjdu třeba i do odmašťovny… Ty a Filip jste moje poslední šance na normální život… Nesmím to pokazit.“

Pach vyprchávajícího alkoholu mě ovanul tak silně, že mě to zase trochu vzpamatovalo: „Nevěřím ti…“

„To naprosto chápu. Je na mně, abych tě přesvědčil o tom, že nekecám.“

„Takže mu to zase prošlo, jo?“ už se ani moc nepodivovala Zita.

„Kdybys viděla, jak se teď snaží… Skoro dva měsíce. Obchá­zí konkurzy, nepije, omezil kouření a na ty Kateřininy třicetiny, kterýma mě tolik strašil, se taky vykašlal a zůstal doma,“ rozplývala jsem se.

„Neříkej!“ vykřikla naoko nevěřícně Zita. „On je takovej dobráček, že už ti ani nezahejbá? Tak to by sis ho fakt měla považovat.“

„Nesměj se mně. Když ho právě nechytne amok, chová se tak, jak by si každá ženská přála, aby se k ní chlap choval. Dává mi pocit, že jsem jediná na světě, a taky tolik lásky, kolik jsem nedostala za celej předchozí život.“

„Jo, v tomhle jsou všichni slaboši a tyrani nepřekonatelní,“ povzdechla si Zita., Ale ty mi to všechno povídáš z nějakýho kon­krétního důvodu, ne?“

„Odhalila jsi mě,“ přiznala jsem. „Chtěla jsem tě poprosit, abys mi šla za svědka.“

„Za svědka tvého sebezničení? To po mně nemůžeš chtít…“

„Ale můžu… Svatba bude poslední sobotu v dubnu.“

„Nemůžu tu žádost odnést na matriku, zapomněls mi včera dát svůj rodný list,“ telefonovala jsem Markovi.

„To zní, jako by ses z té svatby chtěla vyzout,“ poznamenal a nebyl daleko od pravdy. Čím více se datum svatby blížilo, tím víc se mi do ní nechtělo. A Zita za to nemohla. Sama jsem si dokázala spočítat, že jakmi­le si mnou bude Marek jistý, mnohonásobně zpřísní a rozšíří výčet pravidel vedoucích k mé totální nesvobodě.

„Ale já už tě vyklouznout nenechám,“ zasmál se a bylo to, jako by mi stahoval ocelovou smyčku kolem krku. „Rodný list najdeš v zásuvce v mým nočním stolku. Teď si nejsem jistý jestli v hor­ní nebo dolní… prostě se podívej.“

A tak jsem se podívala.

Těch fotek bylo snad padesát, možná i víc. A na všech byla ta stejná osoba, i když focená v průběhu několika let. Dlouhé vlasy, trvalá, rezavý přeliv. Ačkoliv vypadala naprosto odlišně od mých představ, okamžitě jsem věděla, o koho jde.

Milá Kateřina měla do chlapeckého, šmrncovního typu daleko. Byla to kratinožka se svalnatými lýtky, tenkými rty a zapadlýma očima. Žádná krasavice. Spíš naopak. Zabolelo mě to. Musel ji mít opravdu rád, když si za osm let nevšiml, jak je ošklivá.

Prohlížela jsem fotografie, žárlivost rozleptávala odpor ke svat­bě rychleji než kyselina.

Na některých momentkách držel Kateřinu kolem ramen a z jeho očí sálala něha, kterou jsem už i já měla možnost párkrát zahléd­nout. A moc dobře jsem věděla, jaké situace podobný pohled navo­zují.

Můj krevní oběh se zpomaloval a krev mi narůstající záští zamr­zala v žilách.

Narazila jsem na dvě zvláštní obálky, které bezpochyby obsa­hovaly rovněž fotografie. V té chvíli už jsem nedokázala přibrz­dit a otevřela první z nich.

Byly to amatérské akty, některé velmi vulgární. Kateřina s rukou v rozkroku, tukovými faldy na břiše, šklebící se do objektivu. Kateřina s rukama nad hlavou a nevyholeným podpaždím. Kateřina a zase Kateřina…

Tyhle fotky měl v nočním stolku, když se vedle na posteli miloval se mnou, docházelo mi postupně, a bylo mi čím dál tím hůř.

Moje sebemrskačská fantazie se už dávno urvala ze řetězu a já si představovala, jak se Marek fotkami nahé Kateřiny probírá, zatím­co se sprchuji. A pak patřičně naladěn zhasíná lampičku, objímá mě a naučeným pohybem si podkládá záda polštářem… přesně tak, jak to léta dělával s ní.

A co dalšího s ní dělával, mi možná ukáže druhá obálka, napad­lo mě a na okamžik jsem ztratila odvahu ji otevřít. Ale zvědavost brzy knokautovala zbabělost, a do klína se mi vysypala Kateřinina fotografie rozdělená na desítky dílků jako puzzle. Kdybych měla tu moc, nechala bych v tu chvíli naporco­vat na tisíc kousků i originál…

„Tady vracím klíče,“ řekla mi Sašena mezi dveřmi a já strnula.

„Stalo se něco? Marek tě nějak urazil?“

„Ale kdepak… Přes počáteční antipatie jsme s Markem na tom teď docela v pohodě… Já ti nevracím klíče od domu, ale od auta. Zítra si jdeme pro nové.“

„Tak to je skvělý…“ plácla jsem a bála se zeptat, kde na to vza­li. Podle toho, jak se Sašena tvářila, mi to začínalo docházet.

„Jo, je to přesně tak, jak si myslíš,“ odvětila. „Zabalili jsme to a podali si žádost o adopci.“

„Gratuluju!“

„Není k čemu. To je jako by ses léta snažila vyléčit si nohu a nakonec svolila k amputaci a pořídila si umělou…“

„Panebože, Sašo! Dítě není přece umělá noha.“

„Cizí dítě je náhražka za vlastní. A náhražka jako náhražka,“ pravila Sašena a odkráčela. Večer, když jsem koupala Filipa, mi došlo, že on pro ni je a byl taky jen náhražkou a prudce jsem ho k sobě přitiskla.

„Auu! Mami, co je? To bolí!“

„Pořádná láska musí i trochu bolet,“ poučila jsem ho a sama se pozastavila nad tím, kde se ve mně ta věta vzala. V době před Markem bych ji jistojistě neřekla.

„Tak prosím tě, řekneš mi už konečně, co se s tebou v poslední době děje? Třetí den se pokouším objímat rampouch, čekám, že konečně roztaje… a ono pořád nic.“

„Nechci o tom mluvit,“ zamumlala jsem a natáhla se pro župan.

„Nepustím tě, dokud mi to neřekneš,“ znovu mě překvapil svo­jí silou. Škubala jsem s sebou jak kapr na suchu, ale z Markovy náruče jsem se vymanit nedokázala.

„Co jsem zas provedl?“

„Lhal jsi mi… a to jsi neměl. Varovala jsem tě, proti lži prostě nejsem imunní.“

„Kdy jsem ti lhal?“

Ušklíbla jsem se: „Správně tvoje otázka měla znít takhle – Kte­rou z mých lží máš teď právě na mysli?…“

„Dobře, uznávám, že jsem na začátku našeho vztahu trochu mlžil, ale to jen proto, že jsem se bál.“

„A čeho, prosím tě?“

„Bál jsem se, že když si mnou budeš moc jistá, že toho zneuži­ješ. Máš pověst horší než kudlanka nábožná…“

„To zní logicky,“ ucedila jsem. „Konečně fundovaná teorie, jak se ze ženské stane svobodná matka… Spořádá potenciální­ho otce ke svačince, aby mohla na výchovu dítěte zůstat úplně sama…“

„Já už přece dávno vím, že nejsi žádná mrcha, ale naopak ta nejhodnější holka pod sluncem,“ ujistil mě.“A proto ti nelžu…“

„Bohužel neumím posoudit, jestli mi už nelžeš,“ řekla jsem., .Doká­žu důvěřovat jen do té doby, dokud se nezklamu. A tobě jsem chtě­la věřit natolik, že jsi dostal i druhou šanci… Dokonce i třetí…“

„Takhle se nikam nedostaneme,“ evidentně začínal ztrácet trpě­livost. „Dojdu si pro cigára, udělám kafe a probereme to.“

Jistě, být se mnou bez cigaret, to by byla ztráta času, pomysle­la jsem si a byla naštvaná víc na sebe jak na Marka. Dokázal neuvěřitelně posunovat hranice mé tolerance. Nejen­že se už dávno nemluvilo o tom, že by měl přestat kouřit… jemu dokonce nestačilo, že mohl kouřit v kuchyni!

A tak během několika měsíců zaplavil smrdutým dýmem celý dům, včetně ložnice.

Co se týče rozpínavosti, byl prostě nepřekonatelný. Hotový břečťan.

„Tak a teď pěkně od začátku… prvně mi řekni, v čem jsem ti lhal,“ plynule navázal, když se vrátil.

„Už jsem ti to vysvětlovala, je toho víc…“

„Máme spoustu času, povídej,“ nenechal se odbýt. A tak jsem mu pěkně vyklopila, jak mě na začátku našeho vztahu krmil historkami, že je volný, že u Kateřiny jen bydlí, a pak mi klidně líčil, jak při souloži s ní myslel na mě.

Zarazil se: „Jo, máš pravdu, lhal jsem ti.“

„Ale proč? Já se přece na nic podobného neptala, povídals mi to sám od sebe…“

„Myslel jsem, že budeš mít radost.“

„A z čeho, proboha?“

„Že jsi mě tolik zaujala… Samozřejmě že jsem s Katkou nic neměl. Už dávno předtím, než jsme se my dva poznali. Odpuzo­vala mě. Když jsi byla na tahu s tím truhlářem, tak mě dokonce sváděla a já s ní nešel!“

„Ááá, už tu máme další historku, která by mně nejspíš měla udě­lat radost, že?“ vyjela jsem žárlivě. „Vážně jsem velmi polichocena tím, že když nejsem vedle tebe, tak neskočíš na první šmud­lu, která se ti nabízí…“

„Prostě ti jen říkám, jak to je,“ odvětil. „A proč o Katce mluvíš jako o šmudle?“

„Viděla jsem ty fotky,“ přiznala jsem.

Zatvářil se nechápavě: „Jaký fotky?“

„Ty, co si schováváš v nočním stolku… A ne abys mi zase vyčí­tal, že ti lezu do věcí! Sám jsi mě tam poslal pro rodný list.“

„Ty seš ale vážně Pakýšek, že jo…“ usmál se, hrábl do noční­ho stolku, vytáhl paklík fotografií a začal je trhat na kusy.

„Tohle nemusíš dělat…“ špitla jsem tiše a doufala, že mě neu­poslechne. Bylo příjemné sledovat destrukci pozůstatků jeho minu­losti, která se vkrádala do mých myšlenek jako strašák.

A pozdě v noci, když už spal, jsem i já přispěla svým dílem. Všimla jsem si, že jednu fotografii neroztrhal a nevyhodil. Trhá­ní bylo zbytečné, už rozkouskovaná byla. Ale co kdyby ho smu­tek po Kateřině přemohl natolik, že by si chtěl puzzle složit?

Jistější bylo přece jen hrst dílků odklidit.

Čekal mě ve zděděném favoritu před divadlem, vystoupil, obě­hl auto a otevřel mi dveře: „Kam to bude, madam?“

„Domů… kam jinam…“

„A co takhle třeba někam na večeři… a na šampaňské…“

„Máme důvod k oslavě?“ zjišťovala jsem.

„Já mám důvod slavit pořád… ode dne, co jsem s tebou,“ usmí­val se. „Ale dnes mám ještě jeden navíc. Dostal jsem roli!“

„To je skvělý!“ vykřikla jsem a předchozí únava byla tatam.

„Není to sice žádnej Hamlet, jen loupežník v televizní pohád­ce, ale celý čtyři natáčecí dny…“ zářil.

A já kdybych v tu chvíli mohla, věnovala bych mu svoji kariéru, obsadila bych ho místo mě do všech domluvených rolí, radovala bych se z jeho úspěchů a… a porodila mu i to dítě, co si přál.

Dala bych téměř cokoliv za to, aby byl šťastný a aby mě měl rád. Maximální oběť jako cena za lásku… Už je to tady zase?, uva­žovala jsem. Proč mám celý svůj život dojem, že si lásku musím zasloužit? Proč by mě nikdo nemohl mít rád jen tak?

A najednou se mi přesně vybavil okamžik, kdy to všechno zača­lo… Chodila jsem do čtvrté třídy na základku, právě se vrátila z lázní, kde jsem dva měsíce radostně odpovídala na dopisy spo­lužákům. Byla jsem dojatá, kdo všechno si na mě vzpomněl, a při­padala si oblíbená, milovaná. Jednomu ze spolužáků jsem nic netušíc poděkovala, když jsme na sebe narazili před domem.

„Však jsem taky napsal na poslední chvíli, málem jsem dostal kouli…“ řekl a se smíchem mi vylíčil, jak češtinářka úzkostlivě dbala na to, aby mi všichni napsali, a tím nechtěně devalvovala dopisy od těch, kteří by mi třeba napsali sami od sebe. Pokud by se někdo takový ovšem našel… Ale to už jsem se bohužel nikdy nemohla dozvědět.

„Ty mě vůbec neposloucháš…“ vrátil mě do reality Marek.

„Promiň, zamyslela jsem se…“

„Říkal jsem, že mám natáčet taky v květnu… bylo by fajn, kdy­by se naše termíny shodovaly…“

„Nerozumím…“

„No, máš přece v květnu dělat toho Trošku, ne?“

Konečně jsem porozuměla. Když dostane práci mimo Brno on, najednou budu smět odjet i já. Ke mně ho nepoutá cit, stesk a dokonce ani ta žárlivost ne, jak se mi snažil celou dobu namlu­vit. Byla to jen blbá závist.

„Toho Trošku jsem nakonec odmítla,“ řekla jsem., ,Měl se točit až někde v Čechách a já ti přece slíbila, že bez tebe nikam jezdit nebudu. Myslela jsem, že chceš, abychom byli spolu. Takže jsem odmítla i tu estrádu. Roznese tě na kopytech se má povětšinou točit v Brně…“

Ošíval se: „No jo… byl jsem s tou žárlivostí nemožnej… a taky jsem moc chlastal a neviděl si do huby…“

„A taky jsi neměl žádné nabídky na práci mimo, což se ted změ­nilo, vid?“

„Snad po mně nechceš, abych se na to vybodnul?!“ pochopil oka­mžitě.

„Chci,“ odvětila jsem. Moji oběť devalvoval podobně jako kdy­si učitelka případné upřímné přátelství několika spolužáků…

Když jsem neměla být odměněna Markovou láskou, nutně jsem musela žádat taky oběť. Oběť za oběť jako zub za zub, to dá rozum.

„Jestli se neprosadím teď, tak už nikdy! Já si nemůžu dovolit odmítat kšefty!“

Pokrčila jsem rameny…

„Ty si děláš srandu, že jo?“ zeptal se s nadějí v hlase.

Nemohla jsem mu ublížit, ani za cenu opojného pocitu být pro někoho vším. „To víš, že si dělám srandu,“ řekla jsem. Byl pro mě vším…

Vyběhla jsem před dům a auto nikde. Tedy nissan nikde, favo­rit tam stál, což vyvrátilo moji prvotní úvahu o odtahové službě. Už se mi jednou stalo, že jsem přehlédla oznámení o blokovém čiš­tění, ale tentokrát měla mít historka odlišnou pointu.

Zavolala jsem na policii a oznámila ukradení vozidla. Zeptali se mě na zabezpečení, kdy jsem auto viděla naposledy a kdo jiný kromě mě ho používá.

Zpozorněla jsem: „Moment…“ Klíčky na věšáku chyběly.

„Hrozně se omlouvám, ale zdá se, že si auto vypůjčil můj pří­tel a zapomněl mi to říct,“ blekotala jsem a propadala se hanbou.

„Marku, tys odjel mým autem?!“ ještě stále jsem nemohla uvě­řit, že mě o zapůjčení nejen nepožádal, ale ani mi nenechal vzkaz, že si ho vzal.

„Říkalas, že budeš doma, že se musíš učit roli.“

„To ovšem nevysvětluje, proč sis vzal moje auto… a bez dovo­lení!“ soptila jsem.

„Tak promiň… ve favoritu není benzín a taky jsem nechtěl, aby všichni ve studiu viděli, jak moc ten kšeft potřebuju…“

„Netušila jsem, že člověk dostane práci podle toho, jak moc ji potřebuje, a už vůbec jsem netušila, že se to pozná podle toho, čím přijede do studia…“

„Samozřejmě že každej hned vidí, jak na tom jsem s prachama, když přijedu takovou popelnicí.“

„I ta popelnice je moje, nezapomněls?“ připomněla jsem mu a zavěsila.

V té době jsem si začínala připadat jako bankomat. Zadáš pin a tu vypadnou bankovky, tu čistá košile, tu teplá večeře anebo hned celé auto. Už mi bylo jasné, že od začátku něco dělám špatně, ale netu­šila jsem co, ani jak to změnit. A pak jsem si vzpomněla na Zitu a její varování: „Když chlapovi vhodíš zadarmo všechno do klína, nevyburcuje ho to k tomu, aby ti něco z toho, co jsi do něj investovala, vynahradil. Naopak… on tím ztratí veškerou motivaci snažit se!“

Měla pravdu. Marek bral a čím víc jsem mu dávala, tím víc chtěl. Zasloužil si klepnout přes prsty. I za cenu, že byl několik dnů dotčený a ptal se pomalu i na to, zda smí použít můj toustovač, či moji varnou konev.

„Hned jsem zpátky, jenom se jdu pozdravit s Filipem Renčem, neviděli jsme se spoustu let,“ ponechala jsem Marka ve společnosti jeho dvou spolužaček – Mahuleny Bočanové a pak ještě nějaké Terezy Kdovíjak, která vystudovala balet, ještě před revolucí odtančila s jedním Australanem k oltáři a do Prahy si jen občas odsko­čila na nějaký večírek.

A ačkoliv jsem se v duchu utěšovala, že nic špatného neprová­dím, cítila jsem mírné mrazení kolem žaludku.

Posledních pár měsíců mě provázelo pokaždé, když jsem se vyda­la s Markem mezi lidi, přestože jsem si dávala přímo úzkostlivý pozor, abych mu nezavdala příčinu k vyvolání žárlivé scénky.

Bylo to složité. Marek dokázal žárlit na kohokoliv a cokoliv. Dokonce mi jednou mrštil o zem mobilem, jelikož jsem prý tele­fonu věnovala příliš mnoho pozornosti.

Čím delší dobu byl klid, tím větší se mě zmocňovala nervozi­ta z nebezpečí konfliktu, které číhalo ze všech stran. Tehdy už jsem moc dobře věděla, že k výbuchu stačí, aby mě někdo na uli­ci požádal o autogram, aby v novinách otiskli moji fotografii anebo mi nějaký muž zíral na párty do výstřihu.

„Tak jenom symbolicky,“ nechala jsem se přemluvit, pozved­la skleničku martini a přiťukla si s Filipem Renčem na letmé set­kání po letech.

„Myslel jsem, že budeš dnes řídit,“ ozvalo se mi za zády. A i když zněl Markův hlas přátelsky, bylo mi, jako bych byla při­stižena u krádeže v supermarketu. Už tehdy jsem věděla, že Markova vlídnost na veřejnosti vůbec nic neznamená a že si ji málokdy vezme s sebou domů.

„Prosím tě, nech mě teď na pokoji… a přestaň na mě pořád úto­čit. Nemůžu se takhle soustředit na řízení,“ žádala jsem ho poně­kolikáté, když jsme se řítili tmou po dálnici do Brna. Ale on už přestat nedokázal. Byl jak odbržděný vagón. Výčitka střídala výčitku, urážka další urážku.

V jedné chvíli mě dokonce napadlo, že by možná nebylo tak marné strhnout volant do svodidel a mít už jednou pro vždy pokoj, ale pak jsem si vzpomněla na Filipa… na to, jak prstem sundává škraloup z kakaa, jak večer žadoní, aby mohl jít pozdě­ji spát, a jak chodí od Vánoc po domě s aktovkou na zádech. Poté mi hlavou ještě prolétla představa, jak ho za ruku popr­vé do školy vede místo mě Sašena, okamžitě jsem sundala nohu z plynu a zajela na nejbližší odpočívadlo: „Potřebuju kafe. A chci ti něco říct… v klidu.“

Vysoukal se z auta a následoval mě. Jeho útočnost se náhle vytratila, zase připomínal dobráckého oddaného psa. Jenže teh­dy jsem už moc dobře věděla, že Marek není oddaný psík, ale že připomíná spíš psí víno, které mě obrůstá pevněji a pevněji, tak­že se záhy budu moci jen ztěží hnout. Sedli jsme si ke stolu u okna a Marek mě netrpělivě vybídl k hovoru.

„Počkej, až nám přinesou to kafe. Nechci, aby mě někdo pře­rušoval.“

Přikývl a zapálil si cigaretu. Zatímco kouřil, sumírovala jsem si v hlavě ucelený monolog. Byla jsem unavená, učesat myš­lenky bylo najednou obtížné jako učesat vysušené, zelektrizo­vané vlasy. Nejraději bych se někde natáhla a pořádně se pro­spala.

Marek, jako by uměl odezírat i to, co se mi honí hlavou, opa­kovaně zívnul.

„Dokážu pochopit, že žárlíš, a přiznám se, že někdy mi to i lichotí,“ začala jsem zeširoka. „Dokážu pochopit i to, že se cítíš být v mém stínu a že to nejsi schopen klidně snášet. A taky chá­pu, že se vztekáš, protože chceš mít vždycky nade mnou navrch, a ono se ti to pokaždé nedaří. A právě proto, že tomu všemu rozumím, a proto, že to ve světlých chvilkách dokážeš i přiznat, právě proto se snažím zbytečně tě neprovokovat… Musíš přece vidět, jak jsem se změnila, přizpůsobila se…“

„Jen dneska ti to trochu ulítlo, viď,“ nevydržel už poslouchat.

Chytila jsem ho za ruku: „Nech toho. Nechci se hádat. Chtěla jsem ti jen říct, že jak jsi do mě pořád po cestě vyrejval, prvně jsem měla strach, že se vybouráme, a pak jsem si to začala přát! Chá­peš, co se se mnou děje? Mám Filipa… nemůžu si přát umřít.“

„Takže?“

„Takže, jestli se mnou chceš pokračovat v cestě, vlez si třeba dozadu a spi, anebo klidně buď vedle mě, ale hlavně… buď už prosím tě zticha.“

„Rozkaz, generále. Dovolte mi odejít ještě na WC,“ zasaluto­val.

„Počkám tě v autě,“ vzdychla jsem, a vůbec si nebyla jistá, jestli Markovi mohu aspoň protentokrát důvěřovat. V autě už bylo chladno, nastartovala jsem a zapnula topení. Marek nešel.

Začala jsem si pohrávat s představou, že mu ujedu, ale neod­vážila jsem se. Vrátil by mi to i s úroky. A kdejaký lichvář byl proti Markovi lidumil. Konečně přišel: „Tak mě napadlo, že už tady třeba nebudeš… Ale to bys mi neudělala, že ne?“

„Ne, neudělala,“ odvětila jsem bezbarvě. „To ať tě ani nenapadá!“ pravila jsem výhružně.

„Ale copak?“ vysmíval se mi. „Mluvit za jízdy nesmím a pít taky ne?“

„Kdes vzal tu flašku?“

„Ukradl jsem ji na tom podělaným snobským večírku, kam jsi mě s sebou vlekla stejně jen proto, abys mi předvedla všechny ty z televize okoukaný ksichty a přitom mě ztrapnila, jaká jsem nula!“

„Co to plácáš? Přece jsem se tě ptala, jestli chceš jet…“

„Kdybys mě měla ráda, jak pořád tvrdíš, tak by sis všimla, že jsem souhlasil jen kvůli tobě, ale ve skutečnosti se mi tam vůbec nechtělo.“

Zpomalila jsem. Do Brna zbývalo už jen asi dvacet kilomet­rů, rozhodla jsem se nenechat se za žádnou cenu vyprovokovat. „Marku, prosím tě, buď tak hodnej a příště mi to řekni, když se ti někam nebude chtít, narovinu. Byli tam přece i tví spolužáci,

myslela jsem, že se s nimi uvidíš třeba rád. Já nemám radar na to, abych dokázala luštit tvoje myšlenkový pochody.“

„Tak to jsem si všiml,“ ucedil a pořádně si přihnul.

„Tys nepotřeboval na záchod, že?“ pomalu mi to docházelo. „Ty sis musel v tom motorestu koupit chlast, aby to nevypada­lo, že mi ustupuješ…“

„Ale, ale… nám to najednou nějak zapaluje,“ poškleboval se.

„Už nepij, moc tě prosím…“ zkusila jsem to po dobrém, ale bylo pozdě. Marek měl přesně tu hladinu alkoholu v krvi, kdy se nehodlal mírnit a v žádném případě se mi podřizovat. Mně při­pisoval vinu za to, že se cítil ponížený a potupený. A já za to měla pykat.

„Já nemám pít?“ zasmál se. „A ty jsi s Renčem nasávat mohla, jo? A přitom jsi věděla, že budeš řídit!“

„Měla jsem dva hlty martini.“

„Jo, to jsi měla. Ale až když jsem si pro tebe došel. A kolik jsi toho vyžahla předtím? Viděl jsem, jak se ti leskly oči… anebo že by to nebylo alkoholem, ale tím, jak tě oslnil milý pan reži­sér?“

„S Filipem se znám z natáčení jedné inscenace… A neviděli jsme se spoustu let, chtěla jsem ho jen pozdravit,“ trpělivě jsem vysvětlovala a konečně sjela z dálnice.

Čím víc jsme se blížili k domovu, tím více narůstala moje naděje, že ke scéně nakonec přece jen nedojde. Měla jsem v úmyslu být vlídná a chápavá, nenechat se vypro­vokovat, doma Marka uložit co nejrychleji do postele a zítra mu bez výčitek taktně připomenout jeho slib, že se už nikdy nebu­de cíleně opíjet.

Marek moji optimistickou představu ohledně načaté noci nes­dílel: „A kolik přesně je to let, co jste se neviděli?“

Byla jsem myšlenkami už natolik vzdálená večírku, že mi hned nedošlo, na co se ptá.

Napověděl mi: „Že by necelých sedm?“

„Proč zrovna sedm?“ nechápala jsem.

„No tak, přestaň ze mě dělat pitomce! Myslíš, že jsem si niče­ho nevšiml?“

„Nevím, o čem mluvíš…“

„A ještě ke všemu to jméno! Vždyť je to jak pěst na oko…“

„Čí jméno?“ nerozuměla jsem už ničemu.

„No juniora, přece,“ uchechtl se. „A já kretén ho chtěl ado­ptovat.“

„Co s tím má co společného Filip?“ vyhrkla jsem a ještě než dotaz dokončila, docvaklo mi. „No, snad si nemyslíš, že Filip je-“

„Nezapírej! Vysral se na tebe, pan režisér, co? A ty seš tak blbá, že za ním ještě pořád lezeš!“ křičel. „A ze mě klidně děláš vola před lidma! Všichni to vědí, že? A pěkně se tím na můj účet baví…“

„Ty seš vážně cvok,“ uklouzlo mi nechtěně. „Filipa Renče znám jen zběžně, nikdy jsem s ním nic neměla a přísahám, že není Filipův otec. To jméno je jen shoda okolností, až doteď mě ani netrklo, že se jmenují stejně…“

„Nelži!“ zařval.

Projížděli jsme kolem vlakového nádraží v Řečkovicích, od domu nás dělilo pár set metrů a já přestávala být ostražitá. Roz­hodně jsem nečekala, že mi v rychlosti šedesát kilometrů v hodi­ně zatáhne ruční brzdu.

Nissan s sebou škubnul v prudkém smyku, čekala jsem náraz, ale kupodivu se nic nestalo. Jen se mi udělalo zle. Vystoupila jsem a šla pěšky směrem k domovu. Neuvažovala jsem – podobně jako všichni lidé, kteří prodělají psychický šok.

Auto stálo napříč vozovky, oboje přední dveře otevřené. Bylo mi jedno, co s ním bude. A bylo mi jedno, co bude s Markem.

Dohnal mě: „Pakýšku, vrať se…“

„Dojdu to pěšky. Vyspi se z toho třeba v autě a přijď ráno… Teď mě nech být…“

Kupodivu nic nenamítal, otočil se a vracel se k autu.

Nezlobila jsem se na něho. Dokonce jsem už ani nebrečela jako obvykle. Potřebovala jsem jen trochu času, abych se smí­řila s faktem, že podobné výstupy už budou k mému životu pat­řit, pokud k němu bude patřit Marek. Kvílení brzd za zády přerušilo mé úvahy.

„Nastup si,“ požádal mě.

Šla jsem dál.

„Slyšelas? Přestaň dělat scény a nastup si!“

„Myslím, že to nejsem já, kdo tady dělá scény,“ namítla jsem a vtom se Marek vyřítil z auta, zkroutil mi ruku za zády a dosmýkal mě dovnitř. Zcepeněla jsem strachy, už jsem ani nepomýšlela na útěk.

Byl opilý, vzteklý, choval se nepříčetně a čišel z něho běs. Mohl mě klidně i přejet, kdyby chtěl. Ale to on nechtěl. Měl jiný plán.

„Takže ty ses dneska chtěla zabít v autě, jo?“ štěkl. „Tak já ti mile rád vyhovím, každé tvoje přání je mi totiž rozkazem.“

Zavzlykala jsem: „Vysvětlovala jsem ti přece, že to byla jen taková chvilková úvaha, která mě samotnou pořádně vyděsila.“

„Ujišťuju tě, že tě vyděsím mnohem víc!“ řekl a rozjel se tak prudce, až se pneumatiky protočily.

„Věřím ti… nech mě vystoupit,“ žadonila jsem, ale Marek už neposlouchal. Namířil si to přes travnatý pruh přímo proti zdi a těsně před ní to strhl. Prorazili jsme dřevěné laťky, přeletěly výkop a s žuchnutím dosedli. Kapotu a přední sklo zasypala sprš­ka zvířené hlíny jak sněhová lavina. Marek spustil stěrače, kamínky a písek skřípavě drhnuly o sklo.

Ještě větší rámus však nastal, když se s prasklou pneumatikou rozjel. Drnčení kovového ráfku o asfalt se rozléhalo nočním tichem. Zdemolovaný vůz zaparkoval před domem.

„Tak pojď,“ vybídl mě, ale já zůstala sedět v autě. Události se seběhly příliš rychle na to, abych je dokázala vstřebat.

„Vystup!“ zařval.

Bála jsem se neuposlechnout. Vylezla jsem z auta, celé tělo mě bolelo, Markovo trýznění si v ničem nezadalo se středověkou mučírnou.

„Kam jdeš?“ houkl, když si všiml, že se chystám přejít na pro­tější stranu ulice.

„Jdu k ségře… teď domů nemůžu…“

„Tak to teda ne! Žádný žalování nebude! Nebo taky budu žalo­vat!“

„A co bys asi tak chtěl, a hlavně komu, žalovat?“

„Třeba Václavovi… Jednu velice pikantní historku o Sašeně s Jáchymem.“

Zastavila jsem se: „To bys přece neudělal, taková svině nejseš…“

„Ještě větší!“ zachechtal se a vytáhl mobil.

„Nevolej mu! Ségra ani Václav s námi nemají přece nic spo­lečného…“

„No, když s náma nemají nic společnýho, tak nevím, proč bys k nim teď v noci lezla,“ uzavřel debatu a za loket mě odtáhl domů.

„Dal bych si kafe… a přestaň fňukat, princezno…“

Kdepak princezna, říkala jsem si v duchu. Ani královna, kte­rou ze mě chtěla mít máma, a proto mi dala jméno Regina, což v překladu královnu znamená. Měla mě pojmenovat Rebeka -to je prý jalovice. A kráva, to já tedy rozhodně jsem.

„Nebul! Kdo se má na tebe dívat, ty zpuchlino!“ znovu mě okřikl.

Muchlala jsem Puškina v náruči, obličej zabořený v jeho koži­chu. Hustá srst sice dokázala tlumit moje vzlyky, zato jsem měla pusu plnou psích chlupů. Normálně bych se pozvracela, mít v puse chlup jeden jediný, ale tehdy jsem to skoro nevnímala. Byla jsem rukojmí v zajetí nebezpečného šílence, kterého jsem milovala, můj život byl opět vzhůru nohama a já nevěděla, co si počít dál. Stála jsem na kři­žovatce několika slepých cest.

„Slyšíš? Neřvi… snad se zas tak moc nestalo!“

„Ne, nestalo… auto je celý zrasovaný, moje duše zrovna tak, ale přežili jsme, tak o co jde…“ apaticky jsem odříkávala a posta­vila před Marka hrnek s kafem.

„No, jo… dramatická umělkyně se vciťuje do role mučedni­ce,“ ušklíbl se. „Auto je v pohodě, zítra vyměním gumu a zaje­du na myčku.A ty se přestaň chovat jako hysterická koza…“

„Obávám se, že myčka autu nepomůže,“ odvětila jsem si sama pro sebe. Marek už spal s hlavou na stole vedle hrnku s kouřící kávou.

Napila jsem se a zavolala Sašeně: „Ségro, s.o.s.! Potřebuju helfnout.“

„Snad to už bude všechno,“ svítila mi baterkou na místo neho­dy a já sbírala části nárazníku, světel a zrcátka.

„Doufejme,“ povzdechla jsem si a naházela střepy do kufru favorita. „Můžu dnes přespat u vás?“

„Že se vůbec ptáš… Za tím magorem bych tě stejně nepusti­la. Vždyť tě mohl zmrzačit nebo dokonce zabít!“

„Bála jsem se, že to udělá,“ znovu jsem se rozvzlykala.

„Co se děje?“ překvapil nás v předsíni rozespalý švagr.

„Nic… běž spát…“ odpálkovala ho sestra a šeptla směrem ke mně „Toho jsme tady ještě potřebovaly, viď?“

Dojatě jsem přikývla. Za jednu věc Markovi přece jen vdě­čím, pomyslela jsem si, vrátil mi sestru.

„Neber to,“ poradila mi, když Marek nad ránem telefonoval. „Když volá, to znamená, že už se z toho delírka probral,“ objasnila jsem a uslyšela z telefonu: „Pakýšku, kde seš? Vrať se domů…“

„Jsem u Sašeny. Přijdu, až vystřízlivíš.“

„Nemazli se s ním!“ zasyčela na mě sestra.

„Ty už mě nechceš, že?“ kňoural do telefonu Marek. Byl ve fázi pokory a odprošování, nebezpečí bylo pro tentokrát zažehnáno, ale já už nechtěla čekat, až se jak lochneská příšera opět vynoří.

„Ne, už tě nechci,“ odpověděla jsem, zavěsila a vypnula mobil.

„Ale chceš…“ povzdechla si Sašena.

S obavami jsem vstoupila do předsíně svého domu. Ačkoliv jsem ho opustila před několika hodinami, měla jsem dojem, jako bych se vracela po létech. Zamířila jsem do kuchyně, kde se doposud svítilo, ale Marek tam nebyl. Zmizel i hrnek se zbyt­kem kávy, který jsem zanechala na stole.

Nakoukla jsem do ložnice, postel byla netknutá. Napadlo mě, že si uvědomil svoji prohru a odešel. Kupodivu jsem necítila ani bolest ani úlevu. Všechny události byly ještě příliš živé na zaujmutí racionálního stanoviska. Jediné, co jsem pociťovala přímo hmatatelně, byla únava.

Ještě že si Sašena u sebe nechala Filipa, říkala jsem si a šláp­la přitom do něčeho lepkavého. Byla to krev. Drobné kapičky krve hojně rozeseté po světle béžové dlažbě. Jako přetržené korále z českých granátů…

Otevřela jsem dveře do koupelny a uviděla ho. Ležel nahý v narůžovělé vodě, které bylo sotva na dně vany. Pravou ruku měl zakrvácenou a nehýbal se. V tu chvíli jsem si přála, aby nežil, smrt znamenala nezvratitelné, a tudíž jediné možné vysvo­bození ze zničujícího vztahu.

Stála jsem nad Markem, tupě civěla a bála se ho dotknout. Pak se pohnul, zachroptěl a mně z očí opět vytryskly slzy. Slzy štěstí. Byl živý!

„Na psychinu by ho měli zavřít,“ lamentovala Sašena a heka­la námahou.“A taky by měl zhubnout! Kdo se má s ním tahat…“

Se supěním se nám podařilo Marka vytáhnout z vany a při­mět ke zvracení.

„Panebože, to je ale diletant! Blistr brufenu, flaška rumu a tři povrchové řezy na zápěstí… koho tím chtěl dojmout?“

„Když on vždycky všechno odflákne,“ řekla jsem a začala se smát.

„Ty seš taky pořádnej rapl,“ brblala Sašena, ale jen naoko. Rozuměla mi. Chápala, že strach o Marka mi ukázal cestu k odpuštění.

„Ještě mu vyčistím rány na ruce… Ta žiletka byla úplně reza­vá a tupá, aby nám nakonec neexnul na otravu krve…“

„Neměly bychom přece jen zavolat sanitku?“

„O něho se neboj,“ pohladila mě Sašena. „O sebe by ses měla bát… Ten chlap, to je bedna dynamitu…“

Nemá cenu popisovat Markovo pokání, ani moji slabost pro ně. Jediná změna oproti již zažité tradici byla ta, že začal nav­štěvovat ambulantní poradnu pro alkoholové a drogové závis­losti a neprotestoval, když jsem zrušila svatbu.

„Já tě chápu…“ zkroušeně souhlasil. „A děkuju ti… moc ti děkuju,“ opakoval, když jsem se uvo­lila asistovat mu při fingování nehody.

„Neděkuj. Nemám jinou možnost. Na opravu auta nemám peníze…“

Celá událost, zakončená pojišťovacím podvodem, nás pře­kvapivě spojila.

Počítadlo bylo vynulováno, náš vztah začal sbírat svoje čer­né bodíky zase pěkně od začátku.

„Tak jsme si prohodily role, no…“ komentovala můj údiv Zita.

„Seběhlo se to trochu rychle,“ pořád jsem se nemohla z pře­kvapení vzpamatovat.

„Když natrefíš na pořádnýho chlapa, není proč váhat,“ vysvět­lovala. „Libor je úplně jinej, než všichni, který jsem měla před ním… to víš, už nejsem nejmladší, je čas myslet na rodinu a ne jenom na šoustání.“

„Nedovedu si tě představit jako matku…“

„To já sebe taky ne, ale mám ted ještě sedm měsíců času na psychickou přípravu a to se mi zdá dostačující. Ta příroda je prostě geniální…“

Musela jsem si sednout: „Takže ty jsi dokonce už i těhotná?“

„To jsem ti neřekla?“ zachichotala se pobaveně. A poprvé v životě mi připadala dokonale šťastná.

„Chci se s tebou poradit,“ přišoural se Marek. „Myslíš, že už bych si na té svatbě mohl dát aspoň skleničku?“

Alkoholu se nedotkl téměř tři měsíce. Tři měsíce klidu, tři měsíce bez hádek, urážek, výslechů a konfliktů. Ale také tři měsíce bez chuti do života, tři měsíce přejídání se a apatického polehávání před televizní obrazovkou. To byl nový Marek, Marek abstinent… A mě místy napadala rouhačská myšlenka, že toho původní­ho jsem milovala víc.

„Já si myslím, že když to s pitím nebudeš přehánět, tak si občas trochu dát můžeš,“ řekla jsem, ačkoliv doktorka z protialkoholního tvrdila pravý opak.

„Nenechejte se zviklat tím, že váš přítel bude několik týdnů či měsíců zcela střízlivý. Jeho problém není notorické pijáctví, nýbrž kvartální. I po letech abstinování se může alkoholismus navrátit v celé své hrůze,“ vysvětlovala mi, ale já měla za to, že přehání.

Marek v mých očích nebyl alkoholikem, protože na alkoho­lu nebyl závislý. Kdykoliv sám chtěl, dokázal přece s pitím pře­stat.

„A mohla bys mě, prosím tě, vždycky upozornit, že mám dost… já to asi nejsem schopný sám poznat,“ navrhl, a mně se to zdálo jako ideální řešení. Už jsem přesně měla odpozorová­nu tu hranici, kterou jakmile překročil, stal se jiným člověkem. Jako by alkohol u něho vyvolával schizofrenii. Dva odlišní lidé uvěznění v jednom těle. A přestože se vám to asi bude zdát neu­věřitelné, měla jsem ráda oba dva.

Ačkoliv se Zita vdávala už potřetí, svatba to byla velkolepá.

Bílé šaty s vlečkou, závoj, ženich v cylindru (pravděpo­dobně proto, aby působil vyšším dojmem), minimálně dvě stě hostů, záplava květin, půlmetrový dort, hory jídla a hektolit­ry pití. I to počasí se vyvedlo, jako by za ně pan ženich tučně zaplatil.

„To je naposledy, co mi jdeš za svědka,“ pošeptala mi těsně před obřadem, který se konal pod širým nebem.

„Chápu, že po čtvrtý už budeš chtít někoho jiného,“ usmála jsem se a Zita mi uštědřila herdu do zad. „Jak to že mi nikdo nechce věřit, že tohle už je navždy?“

„No, hlavně jestli ti to věří Libor…“

„Právě, že ani ten ne.“

Vůbec jsem se mu nedivila. Vedle útlé, dlouhonohé přítelky­ně vypadal jako zakyslý skřet. A ani po prvním novomanželském polibku se v krásného prince neproměnil, třebaže se Zita tváři­la, jako by jím byl od začátku.

„Vem si mě,“ žadonil Marek při tanci a já se smála, jak jsou svatby nakažlivé.

„Vem si mě,“ žadonil i po cestě domů a „vem si mě,“ žadonil doma v posteli.

„Uvidíme,“ odvětila jsem, ale vyznělo to spíš jako souhlas.

„A co to miminko?“

Ohradila jsem se: „Netlač na pilu! Tobě člověk podá prst a chceš hned celou ruku…“

„Ano… chci tvoji ruku,“ předstíral vážnost a s notnou dávkou nadsázky rozehrál svoje představení. Poklekl vedle postele, pra­vou dlaň si položil na srdce a tónem královského šaška pravil: „A tímto tě o ni žádám…“

Stačila sedmička vína a starý Marek se navracel zpět. Už se mi po něm stýskalo, uvědomila jsem si a přitom lehkovážně pozapomněla na druhou stranu mince.

Sklopila jsem cedulku s rezervací, ale bylo pozdě. Jenomže pozdě bylo nejspíš hned ráno, když Marek zjistil, že v kulturní příloze sobotních novin zabírá rozhovor se mnou skoro celou stranu.

„Že ses ani nepochlubila,“ procedil nakvašeně a odstrčil sní­dani, ze které ubylo sotva pár soust.

„Ty vajíčka jsou přesolený,“ zabručel a přesunul se před tele­vizní obrazovku, kde v té době trávil většinu svého času. Paní Náhoda si s námi laškovně pohrávala. Nabídky na práci se hrnuly ze všech stran, ale jen pro mě. Marek se za posledních několik týdnů uplatnil pouze v jedné televizní reklamě, což oko­mentoval slovy, že takhle se kvůli mně ponížil naposledy.

„Kvůli mně?“ nechápala jsem.

„Kdybys nebyla tak zatížená na prachy, nikdy bych reklamu na pitomý garážový vrata nevzal, to je ti snad jasný!“

Jasné mi bylo především to, že Markovo ego bylo krutě ostřelováno ze všech stran.

Psalo se o mě v novinách v souvislosti se zahájením natáče­ní filmu Roznese tě na kopytech, zvali mě do zábavných pořa­dů a různých televizních debat, na rozmanité rauty a večírky…já si vybírala a většinu nabídek odmítala. I takových, po kterých by on hrábnul s radostí.

A pak si ještě nějaký vtipálek na kartičku s rezervací napíše Luterovi…

„Nemusíš to přede mnou schovávat, nejsem malý dítě,“ vyjel na mě. „Proč by se obtěžovali psát tam Pacovskýho, kterýho stejně nikdo nezná… Regina Luterová je hvězda, já jsem jen nepodstatný bezejmenný přívěšek…“

Intuice mi napovídala, že se schyluje k bouři: „Nechceš jít raději domů?“

„Nechci,“ zabručel a šel si stoupnout k baru. Seděla jsem u stolku sama a litovala, že taky nekouřím. Aspoň bych věděla, co s rukama.

„Regino, ahoj…“ políbil mě na obě tváře Zdenek Merta a auto­maticky si přisedl. Ohlédla jsem se, jestli nás Marek viděl. Jeli­kož mi okázale nastavoval od baru záda, usoudila jsem, že nepochybně ano.

Vedla jsem zdvořilostní konverzaci a seděla jak na jehlách. Pokud jsem dobře počítala, Marek si právě objednával čtvrté­ho panáka a předváděl neodolatelného před jakousi černovlás­kou rubensovského typu.

Začínala jsem mít doopravdy nahnáno. Ze všeho nejvíc jsem se bála, že by mohl provést něco, co už bych mu nedokázala odpustit. Neměla jsem žádnou konkrétní představu, co by to mohlo být, a o to byl strach větší. Svůj život bez Marka už jsem si nedokázala představit…

Večírek na ukončení divadelní sezóny byl v plném proudu, Marek se stále důkladněji věnoval černovlasé boubelce, jeho gesta byla rozevlátější a její ječivý smích pronikavější. Před­stírala jsem, že se rovněž bavím, cucala šampaňské a přemýš­lela, jak ho dostat domů.

Markova ruka začala bloudit po oblinách té dívky a pohledy, které vysílal směrem ke mně, jsem si vyložila jako výsměšné.

Trpně jsem přijímala trest za profesionální vzestup, ale hrát roli stíhačky se mi přece jen příčilo. Poslala jsem mu tedy aspoň esemesku: Stop alkohol, miláčku…

V levé ruce držel cigaretu a pravá spočívala na zadnici afek­tované dívky. Doufala jsem, že pravačku bude potřebovat na vylovení mobilu z náprsní kapsy, ale on si strčil cigaretu do pusy a začal se šacovat levou.

Přečetl si zprávu, naklonil se ke své společnici, něco jí řekl, ta prudce zaklonila hlavu a bouřlivě se rozesmála.

Ještě jsem cítila hořkou pachuť ponížení na jazyku, když ke mně přistoupil neznámý mladík s uhrovitým obličejem a mast­nými vlasy. „To je váš manžel?“ otázal se. „Měla byste si ho víc hlídat.“

Napadlo mě, že trpím sluchovou halucinací, a s křečovitým úsměvem jsem se otázala: „Co prosím?“

„To je moje snoubenka… ta, co ji váš muž osahává,“ pravil pohoršeně, jako bych ruku na zadku jeho přítelkyně měla já. „Slyšíte? Buďte tak laskavá a řekněte mu, ať se mírní!“

„Buďte tak laskavý a řekněte mu to sám,“ odbyla jsem ho a s pocitem, že svět zešílel, jsem zamířila k východu.

Na schodech mě dohonil Marek: „Copak, nebavíš se?“

„Ne, nebavím… jedu domů.“

„To je zajímavý, že vždycky, když se začnu bavit já, ty se bavit přestaneš…“

„Tak se nenech rušit,“ řekla jsem neutrálním tónem a mávla na taxík. Ani se neobtěžoval přibrzdit.

Marek mě chytil za paži a vztekle zasyčel: „Jak to se mnou mluvíš?!“

„Auu! To bolí!“ pokusila jsem se mu vysmeknout. „Pusť mě! Seš opilej!“

Zachechtal se: „Já že jsem opilej? A co seš potom ty?“

„No, dovol! Měla jsem dvě skleničky šampusu…“

„Tak vidíš, jaká seš norina, když se smeteš ze dvou skleniček šampaňskýho…“

Další důkaz, že tentokrát se mi ho nepodařilo uhlídat, jsem nepotřebovala. Marek překročil pomyslnou hranici a prskal na mě z druhé­ho břehu. Mezi námi bylo celé jezero nenávisti. A já neměla v úmyslu se v něm nechat utopit.

Tentokrát už taxík zastavil. Nastoupila jsem vedle řidiče a uda­la adresu. Mezitím se na zadní sedadlo nasoukal Marek. Zva­žovala jsem, zda nemám taxikáře poprosit o pomoc, ale pak jsem to zavrhla. A jak ukázala následná konverzace, dobře jsem udělala.

„Tak v čempak jste dnes hrála?“ zeptal se, aby dal najevo, že není žádný kulturní barbar a že mě poznal.

„Dnes jsem tam byla sama za sebe… byl to jen takový večí­rek,“ vysvětlovala jsem a s úlevou zaznamenala, že Marek na zadním sedadle usnul. Spánek mu většinou prospěl. Když jsme vystoupili z taxíku, vypadal už celkem zkrotle a já se pomalu uklidnila.

„Ty nejdeš do ložnice?“ zeptal se.

„Dneska se raději vyspím tady,“ odvětila jsem a natáhla se na sedačku v obýváku.

„A to jako proč?!“

„Popovídáme si o tom zítra, běž spát…“

Skočil po mně a smýkl mnou na zem: „Přestaň mě konečně sekýrovat!“ Jeho výpad jsem nečekala, krčila jsem se na zemi a třela si loket, kterým jsem se uhodila o konferenční stolek. Ani jsem si nevšimla, že mi ostrá hrana stolku rozrazila kůži a já si rozmatlávala krev po ruce.

„Co řveš, ty krávo?“ osopil se na mě, otevřel bar a vytáhl prv­ní láhev, která mu přišla pod ruku.

„Nepij už dneska, prosím tě,“ zakňourala jsem vyděšeně.

„Drž hubu,“ odsekl a nalil koňak do dvou skleniček. „Na…“ jednu z nich mi podal.

„Já nechci.“

„Tak já ti nejsem dost dobrej? Ale s jinejma bys chlastala, co?“

Omráčeně jsem strnula nad tou nehorázností: „To jsem neby­la já, kdo celej večer vrkal do polointeligentní kozatky na baru!“

„No, rozhodně s ní byla větší zábava jak s tebou…“

„Musím odtud,“ vzlykla jsem a vyběhla ven. Nejen z poko­je, ale i z domu.

„Hysterko!“ slyšela jsem ho ještě vykřiknout, než za mnou zaklaply dveře.

Když z domu prchají hysterky, nikdy si nezapomenou klíče a mnohdy se stihnou před odchodem i přičísnout… vybavila se mi věta doktora Plzáka. A napadlo mě, proč tedy stojím bosá a polonahá na ulici a nemám ani klíče od auta, natož od domu…

„Je mi to hrozně trapný… ale já takhle samozřejmě nemohla nikam jinam jít,“ ošívala jsem se studem u Sašeny v kuchyni.

„To neřeš. Koho jinýho bys asi tak měla požádat o pomoc, když ne vlastní sestru.“

„Asi si myslíš, že jsem kráva, že?“

„Myslím si, že seš zamilovaná kráva,“ opravila mě a vytáhla ze skříňky náplast. „Ukaž, zalepím ti tu ruku, ať mi to tady nezapatláš od krve.“

„Díky,“ špitla jsem a najednou měla dojem, že bych se Mar­ka měla zastat: „Můžu si za to sama… Od rána jsem tušila, že bude průšvih, neměli jsme nikam chodit.“

„Ožrat se mohl i doma v obýváku,“ namítla. „Jemu prostě vadí, že jsi úspěšnější jak on…“

„Což není zas tak nic světobornýho… Úspěšnější jak on je i telefonní budka,“ ušklíbla jsem se.

„Něco tady pro něho mám…“

„Myslíš, že si zaslouží dárek, za to, že mi fláknul?“

„Ne, myslím, že si zaslouží, aby mu už někdo konečně uká­zal, co je zač,“ odvětila a podala mi novinový článek. „Ty nej­důležitější pasáže jsem ti podtrhla. Marek už nemusí závidět, že jenom o tobě se píše v novinách…“

„Cože?“

„Je to přesně o něm… Nerada ti to říkám, ale měla bys nepro­dleně něco podniknout. Zdá se, že seš ve velikým průšvihu.“

„Já vím… zase jsem to posral,“ přivítal mě schlíple mezi dveř­mi. Zdálo se, že na mě už čekal s Puškinem v předsíni. Ani jsem se na něho nedokázala zlobit.

„A kde je Filip? Usmažil jsem mu na snídani palačinky…“

„Zůstal u Sašeny…“

„Ty chceš, abych se odstěhoval?“ vyděsil se.

„Ne, já chci, abys mě přestal obviňovat, trápit mě a napadat.“

„Když mě hrozně vytočilo, že jsi pořád středem pozornosti. Tak jsem se tě snažil vyprovokovat, abys žárlila taky jednou ty na mě, jenže tobě snad vůbec nevadilo, že jsem s jinou žen­skou. .. A to mě samozřejmě naštvalo ještě víc…“ chrlil ze sebe, jako by se mu mělo ulevit, když se nahromaděných slov zbaví. „Promiň… promiň mi to, Pakýšku…“ zakvílel.

„Podívej,“ vyhrnula jsem si rukáv a ukázala mu modřiny, kte­ré způsobil jeho necitelný stisk ještě před divadlem.

„Ježiši… to mě mrzí,“ vyjekl. Beze slov jsem si vykasala i druhý rukáv a strčila mu pod nos naběhlý, modrofialově zbarvený loket a krvavý šrám na předloktí.

Pohladil mě po ruce: „Odpusť mi to… Chovám se hrozně. Žár­lím na tebe, závidím ti, že seš lepší… A vůbec si tě nezasloužím.“

„Něco ti přečtu,“ dělala jsem, že ho neslyším. „…Muži pod­le sociologů snášejí jen těžko život po boku úspěšných žen, kte­ré jsou na nich nezávislé a pohybují se ve vlastním kroužku přátel. Náplastí na frustraci pak často bývá teror…“

Otevíral pusu, aby mě přerušil, ale dala jsem mu najevo, že má poslouchat dál. „Za domácím násilím vždy stojí uplatňová­ní moci vůči blízké osobě, na které je agresor přehnaně závis­lý. Projevuje se psychickým či fyzickým týráním, v případě, že ho chce napadená osoba opustit, udělá agresor cokoli, aby ji získal zpět. Slibuje, nosí dárky, ale i útočí a unáší děti…“ pokra­čovala jsem.

„Filipovi bych nikdy neublížil,“ ohradil se Marek.

„A jak to mám vědět?!“ skoro jsem vykřikla. „Mně jsi taky říkal, že bys mě neuhodil, a nebyla to pravda.

„Už se to nebude nikdy opakovat, přísahám!“

„Sliby… sliby,“ povzdechla jsem si. „Co když se to naopak bude stupňovat? Přesně tak, jak to popisují v tomhle článku. Prvně žárlení, komandování, pak výslechy a bití…“

„Ne, to v žádným případě,“ dušoval se Marek, můj milovaný obchodník s deštěm.

Samozřejmě že pravdu psali tenkrát v těch novinách…

Markův teror během dalších dvou let skutečně gradoval, ale mezi jednotlivými výpady mě zahrnoval takovou něhou a lás­kou, že jsem mu nejen vždy dokázala odpustit, já se za něho sti­hla i provdat, a dokonce svolila, aby adoptoval Filipa. Tu a tam mě život jak na horské dráze zmáhal, zejména při prudkém sešupu dolů. To jsem si pak představovala, že Marek zmizel, vypařil se, nikdy neexistoval anebo dokonce zemřel.

Někdy, když měl natáčení mimo Brno, jsem blaženě vychut­návala dočasnou nezávislost. Mohla jsem být sama sebou, uvolnit se, nedávat si pozor na každé slovo či gesto. Nanosila jsem si kvantum jídla do postele a snila o tom, že už se nevrátí. Představovala jsem si jeho auto zapasované ve svodidlech a tělo při­kryté černou plachtou. Jinou možnost úniku z italského svazku jsem neviděla. Ale sotva se objevil mezi dveřmi, věšela jsem se mu kolem krku, šťastná, že ho mám. Marek by mě raději zabil, než aby mě nechal jít. A jáho vlast­ně ani opustit nikdy doopravdy nechtěla. Stačilo, aby nasadil svůj zkormoucený obličej, začal mě odprošovat a rázem jsem se opět proměnila ve vyhladovělou myš, která tupě leze do pastičky za kouskem ementálu.

Jenže vysvětlujte tohle pětadvacetiletým policistům, kteří vidí svět černobíle.

Neměla jsem je vůbec volat, to je jisté, říkám si a vystupuji z policejního auta přímo před domem, čímž pochopitelně posky­tuji vydatnou pastvu pro oči minimálně polovině ulice.

„Opravdu si to nerozmyslíte?“ ještě jednou se mě pokouší zviklat pohlednější policista a když odmítám, žádá mě alespoň o fotografii s autogramem.

Zvu ho dál, spěchám do obýváku a hledám nějakou fotku, kterou bych mu mohla podepsat.

„Ahoj,“ zní mi zkroušeně za zády a já se najednou ocitám v Markové objetí.

Vykulený policista koktavě děkuje, brblá cosi o pošahaných umělcích a chvatně opouští náš dům.

„Bolí to?“ ptá se Marek a v očích má slzy. Jsem vyčerpaná, zahanbená, rozlámaná a neschopna jediné­ho slova.

„Nevím, co to do mě zase vjelo… Můžu to nějak napravit?“ doráží.

„Nech mě být,“ říkám a jediné, po čem právě toužím, je postel. A pak se uvidí, co dál.

Kdyby se neměl Filip vrátit od Sašeny, asi bych vůbec nevsta­la. Po desetihodinovém spánku jsem mnohem unavenější, než když jsem ráno ulehala. Potácím se do kuchyně jako zdrogovaná. V hlavě mi hučí a nezvládám udržovat rovnováhu, takže se pro jistotu opírám o stěnu.

Zítra a pozítří mě čekají poslední dva natáčecí dny nového seriálu. Děsím se, jestli budu vůbec schopná fungovat. Nah­luchlá herečka, to je teda terno, říkám si v duchu…

„Mělas mě prozvonit… donesl bych ti, co potřebuješ,“ přichází mi v ústrety Marek. Jako vždy po výbuchu je úslužný a zakřik­nutý. Už mě to za osrdí tolik nebere, to by musel setsakramentsky přidat.

„Udělal jsem španělský ptáčky, dáš si?“ nabízí mi moje oblí­bené jídlo.

„Nemám hlad…“

„Tak tentokrát minimálně do září,“ zdánlivě nesmyslně pro­hlašuje. Vím, co má na mysli. „Neslibuj,“ říkám. „Zapomínáš, že jedeme do Chorvatska.“

„Nezapomínám. Tak prostě nebudu pít ani o dovolené, no… Do mých narozenin, ani malý pivo, spolehni se.“

Narozeniny má až dvacátého září…

„Jak myslíš,“ povídám a je mi všechno tak nějak jedno.

„Můžete mi vysvětlit, jak se vám to stalo?“ ptá se v pondě­lí lékařka na středisku, když ji žádám o neschopenku. Z natá­čení pochopitelně nebylo nic, pěkně se producentům prodražím.

„Tak jak se vám to stalo?“ opakuje doktorka otázku mnohem hlasitěji.

Přece jí nemůžu vykládat, že mě zmlátil manžel! „Skočila jsem nějak špatně na koupališti do vody,“ vymýšlím si. „A asi mi prasknul bubínek nebo co…“

„Jo, ten vám skutečně prasknul. Ale nebylo to nárazem o vod­ní hladinu, nýbrž o něčí pěst. Pokud mi neřeknete pravdu, nena­píšu vám ani tu neschopenku, ani vás neošetřím.“

A tak potupně vytahuji papír z pohotovosti a přiznávám se.

„Vy se nemáte co stydět,“ uklidňuje mě. „Stydět by se měl on! Předepíšu vám antibiotika, vyvarujte se pobytu na slunci a dávejte pozor, aby vám do zvukovodu nenatekla voda. Uká­zat se mi přijďte za čtrnáct dnů…“

„To asi nepůjde… V sobotu odjíždím k moři.“

„Ještě mi řekněte, že jedete s ním…“

„No, s ním taky. Ale nebojte, bude tam i zdravotní sestra, kdyby něco, může mi dát první pomoc,“ vysmívám se sama sobě.

A lékařka mě kupodivu chápe. Přikyvuje a na rozloučenou vyřkne řečnickou otázku. „Jsme my baby ale neskonale pito­mý, viďte?“

Marek má narozeniny a já pro něho chystám dárek, jaký si už dlouho přál.

„Všechno nejlepší,“ objímám ho a nemůžu se dočkat, až otevře malou krabičku. Filip nervozitou poskakuje kolem. Jemu jsem to prozradila už před třemi týdny, jsme dva spiklenci.

„Co je to?“ vytahuje Marek trubičku podobnou plastovému teploměru. Filip se rozjařeně chichotá. „To neuhodneš, tatí…“

„Jasně, táti, to neuhodneš,“ opakuju se smíchem.

A Marek se rozzáří, bere mě do náruče, točí se se mnou po pokoji a když mě postaví na zem, hrozí Filipovi: „Jak to, že jsi mi nic neřekl? Včera jsem mamku nechal tahat nákup, to už teď nemůže!“

„Bez obav,“ tváří se Filip skoro dospěle. „Já jsem jí pomo­hl za tebe.“

„Seš blázen! Bude tě mít úplně v hrsti, to ti nedošlo?“ roz­čiluje se na mě Zita, touhle dobou již vzorná matka dvojčátek.

„Třeba ho to změní…“

„A proč by mělo? Změnil se snad po svatbě? Nebo potom, když si osvojil Filipa?“

Ale ano, změnil, odpovídám jí v duchu. Samozřejmě že se změnil. Jenže bohužel k horšímu. Nahlas ho však omlouvám: „Hrozně moc si přál vlastní dítě… nevěřím tomu, že by na mě vztáhl ruku, když jsem těhotná.“

„Jenomže těhotná budeš jen třičtvrtě roku. Ale dítě už s ním budeš mít navždy!“

„To už máš jedno… Filip je vlastně taky jeho.“

„Papírově,“ oponuje mi.

„Kdepak. Mnohem víc než jen papírově. Filip se v Marko­vi úplně vidí. Vždycky je při něm… i proti mně. Je šťastnej, že má tátu. Nemohla bych mu ho zase vzít,“ uchyluji se k alibismu. A Zita jen bezmocně kroutí hlavou: „Jen abys mu svým rozhodnutím nevzala mámu… často ti jde o život… To by bylo mnohem horší.“

Marek vychází z koupelny, je nahý a na zádech má Filipův batoh. Chechtám se, až se zalykám.

„No, no…“ umravňuje mě. „Četl jsem, že když si člověk přilepí na záda tenisák, tak se nemůže v noci přetočit, spí na boku, a tudíž nechrápe. Takže se neřehtej a ber to jako fakt, že ode dneška spávám takhle.“

„A v tom batohu máš jako ten tenisák, jo?“ ještě pořád kuc­kám smíchy.

„Ne, mám tam kopačák… pro jistotu. Nastávající matky potřebují hodně spát, nemůžu si už dovolit budit tě svým chrá­páním, Pakýšku…“

Tak tohle přesně jsou ty chvíle, kvůli kterým bych ochotně nastavila tvář a nechala se opětovně fackovat až do červena… Už mi konečně rozumíte?

Jsem v osmém měsíci těhotenství a kromě dvou třech mír­nějších výstupů, které se obešly bez fyzického napadání a skon­čily pouze napadáním slovním, je v našem manželském ringu dlouhé příměří.

Částečně to přisuzuji tomu, že veškerý čas trávím doma, už netočím, v divadle nehraju, není mě proč kontrolovat, proč žárlit, ani co závidět. Částečně je to tím, že Markovi se začí­ná dařit, nalézá sebejistotu a nemůže se dočkat, až se naše dce­ra narodí.

„Nejpozději do půlnoci budu doma… Líbám tě, těhulko,“ rozplývá se do mobilu a já se s blaženým pocitem natahuji v obýváku na sedačku, abych si odpočinula. Už mě vyčerpá­vá i samotná existence.

Okamžitě se propadám do hlubokého spánku. Kdesi v dál­ce, daleko za hranicí bdělosti zvoní telefon, ale než mi v době mobilů dojde, že bych sluchátko měla zvednout, vyzvánění umlká. Po chvíli spouští zase. S protivným, svíravým tlakem v žaludku ho zvedám a dozvídám se, že Marek měl autohavá­rii a na místě zemřel. Z děsivé noční můry mě probouzí až vlastní vzlykot. Vlasy mám potem přilepené k pokožce a ruce se mi třesou. Pokládám je na břicho, které se vlní dcerčinými pohyby.

„Taky tě to vyděsilo, viď,“ šeptám a ještě pořád se nemůžu z otřesného snu vzpamatovat.

A v tom se napjatým tichem rozdrnčí zvuk pevné linky, což je samo o sobě velice neobvyklé. Hodinu před půlnocí však obzvlášť. Neohrabaně spěchám k telefonu, ale než stih­nu sluchátko zvednout, přístroj umlká. Po chvíli se rozezvučí znovu.

„Haló…“ špitnu a mám dojem, že se řítím volným pádem do černé díry, jako bych právě vypadla z okna mrakodrapu.

V edici Belami již vyšlo:

Deník citového vyděrače

Srbský spisovatel Dušan Radovič řekl:

„Jsou muži a muži. Někteří dokáží udělat šťastnými mnoho žen,

a některým se s bídou povede udělat nešťastnou jen jedinou.“

František, hlavní protagonista knihy Deník citového vyděrače,

se této teorii vymyká, a úspěšně ničí život

své (v pořadí již čtvrté) manželky.

Simona Monyová

Ženu ani květinou…

Redakce: Mgr. Roman Burian

Obálka: Dalibor Vlach

Grafická úprava: Milena Havlíčková, F.R.Z.

Fotografie: Jiří Sláma

Tisk a knihařské zpracování: Ueberreuter Print, s.r.o., Pohořelice

Jako svou sedmou publikaci v edici Belami vydal roku 2004:

Boris Ingr – MONY, Fryčajova 75, 614 00 Brno

144 stran

Vydání druhé

Doporučená cena 149 Kč